Voegelin v českých zemích

Prvním, o kom se mohu domnívat, že se v českých zemích seznámil s Voegelinovým myšlením, byl vynikající právní teoretik František Weyr. Soudím tak podle exempláře knihy[1] Der Autoritäre Staat, kterou Eric Voegelin vydal v roce 1936 v nakladatelství Julius Springer ve Vídni, který je Weyrem, patrně v téže době, podepsán a opoznámkován. Nevím ovšem, zda a jaký vliv měla tato kniha na myšlení tohoto pozoruhodného čtenáře a zda ji někde cituje.

A tak mohu za prvního voegelinovského apoštola označit jaderného fyzika Pavla Bratinku, který se jakousi náhodou s myšlením tohoto génia seznámil někdy počátkem sedmdesátých let a téměř vše, co věděl o filosofii, věděl z četby jeho knih. Myslím, že to nebyla špatná průprava. Bratinka ovšem celé desetiletí obcházel přátele, o nich věděl, že se filosofií zabývají a snažil se je marně přesvědčit, jak vynikající je tento autor a jak pozoruhodná je jeho filosofie. Jméno filosofa, které před tím nikdo neslyšel, nebudilo důvěru a jeho propagátora, který nejsa filosof přeci nemůže posoudit kvalitu nějakého neznámého autora, všichni odháněli jako obtížný hmyz.

Teprve filosofická společnost, která vystupovala pod jménem Kampademie, poskytnula Pavlu Bratinkovi v polovině osmdesátých let příležitost prezentovat Voegelinovo myšlení formou přednášky, prezentující výklad prvních kapitol Nové vědy o politice.[2] Byla to úspěšná přednáška, která vzbudila opravdový zájem a podnítila některé členy Kampademie k tomu, aby se s Voegelinovým dílem seznámili podrobněji.

Martin Palouš a Zdeněk Neubauer se rovněž pustili do systematického studia Voegelina a jejich navazující referát se opíral o monografii napsanou či editovanou osobou jménem Ellis Sandoz. Proběhla půvabná diskuse o tom, jakého pohlaví je tato osoba. Řešení této otázky přišlo až po sametové revoluci v prosinci roku 1990 na konferenci Federalistické společnosti v New Orleans, když na moje vystoupení o původu vlády zákona a svobody v antické řecké polis zareagoval hněvivě poněkud fundamentalistický protestant tím, že jediným kořenem těchto hodnot je Bible (Kniha soudců). Na rautu po přednášce mi na rameno poklepal laskavý bělovlasý pán a řekl mi, že jsem měl pravdu a že z toho útoku si nemusím dělat hlavu. Pán měl na kapsičce u saka cedulku Ellis Sandoz a byl potěšen skutečností, že v čerstvě osvobozeném Československu z komunistického područí jsou lidé, kteří se takovými věcmi zabývají. Když jsem mu pověděl historku o našich spekulacích o jeho pohlaví upřímně se zasmál a když zjistil, že známe Voegelinovu filosofii, jeho nadšení neznalo mezí. V následujících letech pak pravidelně organizoval voegelinovské konference pod patronací Josefa Jařaba, tehdy rektora, na Univerzitě Palackého a vybavoval nás potřebnou literaturou. Svou knihu o vládě zákona mi věnoval osobně.

Kampademie konala semináře (včetně těch již zmíněných) v orwelovském roce 1984. Šlo o konfrontaci Patočkova a Voegelinova myšlení.  Shodou okolností právě v tomto roce si Radim Palouš udělal čas, magnetofonové záznamy některých seminářů přepsal, očistil od slov horších než spisovných, která občas ve vášnivých diskusích padala, a publikoval v samizdatu, jehož přetisk vyšel posléze v Oxfordu.[3]

Radim Palouš mě tehdy na jednom z našich seminářů požádal, abych přeložil některý z Voegelinových esejů, které jsme měli k dispozici, do češtiny s tím, že bude publikován v PARAFu. Můj překlad z němčiny, který vyšel pod názvem Věčné bytí v čase, se tak stal patrně prvním Voegelinovým textem v češtině.

Před rokem 1989 se z českých autorů Voegelinovou filosofií zabývali někteří exulanti. Nejvýznamnější byl zajisté Rio Preisner, který ve svých dílech napsal k tomuto tématu důležité pasáže. Voegelinovým studentem byl literární vědec profesor Hanák (původem z Plzně a posléze v Texasu), který v roce 1991 na mé pozvání pronesl na půdě Federálního shromáždění ČSFR zajímavou přednášku o Voegelinově pojetí Hegela.

V porevolučním období se z těchto zárodků zájem o Voegelinovo dílo rozšířil a vyšla řada překladů jeho knih. Jeho filosofie však natolik vybočuje z rámce, který dnes ovládl akademickou půdu, že lidé, kteří prahnou po kariéře v tomto oboru, nemají potřebnou energii k jejímu studiu a volí raději pohodlnější téma. I kdyby však takových lidí byl dostatek a osvojili si dílo tohoto génia, k pochopení jeho smyslu by to nestačilo. Zárodek této myšlenky totiž může vzklíčit pouze v meziprostoru, který se otevře v prožitku napětí duše mezi časným a věčným. Lidem propadlým časnosti a lhostejným k věčnosti je cesta filosofie uzavřena.

© Daniel Kroupa