Komentáře k Weberově demokracii vůdců

 

Max Weber: Domníváte se, že ten chlívek, který tu teď máme, pokládám za demokracii?

Erich von Ludendorff: Když říkáte toto, možná se dokážeme domluvit.

W: Ale ten chlívek předtím také nebyla žádná monarchie.

L: Jak Vy tedy chápete demokracii?

W: V demokracii lid volí svého vůdce, kterému důvěřuje. Ten, koho si zvolili, pak řekne: ‚Teď držte pusu a poslouchejte.‘ Lid ani strany mu už do toho nesmějí mluvit.

L: Taková ‚demokracie‘ by se mi líbila!

W: Později může lid nad vůdcem vynést soud: pokud se dopustil chyb – na šibenici s ním![1]

Sociologie politiky Maxe Webera působila na myšlení několika generací českých sociologů, politologů, historiků a právníků, to však neznamená, že by u nás byla opravdu dobře známa a do hloubky studována. Začátky její recepce přitom byly slibné: český překlad Politiky jako povolání (1929) pořízený Janem Mertlem vyšel mnohem dříve než například první překlad anglický (1946).[2] Mertl v tomto překladu a v hodnotné, třebaže stručné předmluvě k němu navrhl české ekvivalenty základních weberovských termínů, které se většinou dodnes používají. Ve dvacátých a třicátých letech se s Weberem seznamovalo a nechalo se jím ovlivnit několik významných českých autorů (mezi nimi i Jan Patočka), pak však následovalo téměř pět dekád, které byly z politických důvodů pro weberovské recepce a inspirace málo příznivé.[3] Až po roce 1989 mohlo přijít „vyrovnání se“ s Weberem. Ve zmiňované přednášce Politika jako povolání se poprvé objevují koncepce „vůdcovské demokracie“, která vyvolala v zahraniční literatuře řadu dodnes nevyřešených interpretačních sporů. I když tato idea jako ústavně-politický projekt pro politickou praxi docela rychle zastarala, výklady o ní u Webera se dotýkají některých z hlediska teorie demokracie stále aktuálních témat (elity v demokracii, vztah rovnosti a autority, institucionální dynamika demokracie).

Některé kritiky koncepce „vůdcovské demokracie“ 

Weberova sociologie politiky obsahuje vedle známých definic základních pojmů jako „moc“ nebo „stát“ a mnoha historických analýz také aktuální politickou publicistiku, v níž se Weber pokoušel diagnostikovat hlavní slabiny německé politiky a najít pro ně účinnou nápravu. Klíčové problémy své sociologie politiky obvykle rozpracovával na všech třech rovinách: analýzy pojmů, studia konkrétní historické matérie i politické programatiky. V posledních letech svého života, která se shodovala s nesnadným přerodem Německa na demokratickou republiku, se Weber zabýval otázkami moderního politického uspořádání, zejména procesy byrokratizace politiky, parlamentarizace a demokratizace. V této souvislosti se v jeho myšlení dostal do popředí pojem „vůdcovské demokracie“ (Führerdemokratie), jíž rozuměl takový typ demokracie, ve které je moc parlamentu a zbyrokratizovaných politických stran vyvažována silnými vůdčími postavami s osobním charismatem a schopností rozhodovat, jež jsou přímo voleny občany.[4]

Weberovi se vůdcovská demokracie jevila jako nejvhodnější forma demokracie pro Německo jeho doby. Později se však na základě podezření, že je příbuznou, byť vzdálenou, nacionálněsocialistické koncepce vůdcovského státu (Führerstaat), ale i z jiných věcně závažných důvodů stala u řady autorů terčem kritiky. Pokud jde o afinitu Weberovy koncepce s hitlerovskou diktaturou, nejznámější námitku mířící tímto směrem vyslovil respektovaný weberovský badatel a historik Wolfgang J. Mommsen:

„Přesto je třeba poctivě konstatovat, že Weberovo učení o panství charismatického vůdce, ve spojení s jeho radikální formalizací smyslu demokratických institucí, přispělo svým dílem k tomu, že se německý národ stal vnitřně svolným, aby aklamací přijal nějakého vůdce, a tím tedy také Adolfa Hitlera.“[5]

Tato výtka je s ohledem na osudovou dějinnou roli hitlerismu nesmírně závažná, ale domnívám se, že neplatí. Ve Weberově pojetí vůdcovské demokracie se počítá s plebiscitní, což jen v krajním případě znamená čistě aklamační, podporou demokratického charismatického vůdce, který respektuje občanská práva a svobody, nikoli jakéhokoli charismatického vůdce. Charisma v politice je věc potenciálně nebezpečná, nikoli však z principu špatná. Jiní kritici Weberovi vytýkají, že zcela zanedbává „občanský rozměr politiky“ a nechápe, že demokracie má svou vlastní legitimitu, jež stojí na institucionalizaci aktivní účasti všech občanů na správě veřejných věcí.[6]

Takové námitky jsou naprosto oprávněné, ale podle mého názoru neumožňují vést s Weberem rozumný dialog, protože popírají samo Weberovo základní východisko, jímž je realistické pojetí politiky jako boje o moc, lapidárně shrnuté ve větě „Kdo dělá politiku, usiluje o moc.“[7] V dnešních pojetích demokracie jako systému, v němž lid vládne sám sobě, je politická moc trvale oslabována, a to pro Webera nebylo řešení, nýbrž problém. Jde tu tedy o rozdíl „paradigmatické“ povahy, u kterého lze pochybovat, že se dá překonat interpretací nebo argumenty. Weber se na demokracii díval ze stanoviska své realistické politické teorie a i v důsledku toho byl velmi kritický ke konkrétním historickým podobám demokratických institucí a aktérů. Je však zavádějící tvrdit, jako to učinil Norbert Schürgers, že Weber apriorně pochyboval o demokratické kompetenci politických stran, parlamentu, ba i samotného lidu a jím obhajovaná vůdcovská demokracie se blížila spíše osvícené diktatuře, než demokracii.[8] Pochyby o schopnosti demokratických institucí a aktérů autenticky a efektivně demokraticky působit nemusí být důvodem k podpoře diktatury, ale spíše ke snaze demokracii pomalu a postupně zlepšovat. Weber bohužel zemřel příliš brzy na to, aby zanechal dostatek komentářů k praktickému fungování výmarské demokracie.

Hlavní témata: antiautoritářské charisma, protiváha byrokracie, výběr vůdců Max Weber, jak známo, rozlišuje tři typy legitimního panství: tradiční, charismatické a racionální legální.[9] Demokratická legitimita panství například ve smyslu vlády lidu sobě samému nebo lidové suverenity jako základu veškeré státní moci takovým typem legitimního panství není a ani být nemůže, protože, 133 jak upozorňuje Stefan Breuer, není typem panství, nýbrž jeho omezením.[10]

Tomuto výkladu odpovídá skutečnost, že Weber se ve Wirtschaft und Gesellschaft demokracií zabývá v kapitole III., paragrafu 14, nesoucím název „Antiautoritářská reinterpretace charismatu“. Charismatická legitimita je platná tehdy, když ovládaní cítí povinnost ji uznat na základě působení osobního charismatu vládce, k jehož kvalifikaci patří, že před ovládanými vystupuje jako ten, jehož charismatické poslání se osvědčuje konkrétními skutky. S postupující racionalizací společenských poměrů však uznání přestává být následkem charismatické legitimity a stává se její příčinou. To je pro Webera demokratická legitimita, kdy uznání dostává podobu volby.[11] Plebiscitní panství je podle Webera přechodový typ, v němž vládce disponuje charismatem a zároveň se opírá o lidové hlasování.

Představují jej všichni političtí vůdci, kteří jsou „důvěrníky mas“, nejčastěji vůdci moderních politických stran.[12] V demokracii s charismatickým vůdcem je jen zdánlivě legitimita panství odvozená ze souhlasu a hlasování ovládaných, skutečný základ tohoto typu demokracie představuje charisma vůdčí osobnosti. Weber říká:

„‚Plebiscitní demokracie‘ – nejdůležitější typ vůdcovské demokracie – je co do svého skutečného smyslu druhem charismatického panství, které se skrývá pod formou legitimity odvozené z vůle ovládaných a jen touto vůlí nadále udržované. Vůdce (demagog) fakticky vládne díky příchylnosti a důvěře politických následníků ke své osobě jako takové.“[13]

Není jasné, jaký další typ vůdcovské demokracie vedle plebiscitní demokracie Weber v historické realitě našel, žádný jiný typ neuvádí. Historickými příklady plebiscitní demokracie jsou antické a moderní revoluční diktatury (Cromwell nebo Robespierre), francouzský bonapartismus nebo Spojené státy s lidově voleným prezidentem a mnoha volenými úředníky.

Protikladem k vůdcovské demokracii je „přímá demokracie“ („bezprostřední demokracie“). Tento typ demokracie je založen na předpokladu stejné způsobilosti všech členů k vykonávání vedoucích funkcí a na snaze minimalizovat rozkazovací pravomoc. Může fungovat zejména v lokálních nebo počtem členů malých svazech, které nejsou výrazně sociálně diferencované a plní stále tytéž poměrně jednoduché úkoly. Příkladem jsou soukromé spolky, švýcarské komuny a americké townships nebo středoevropské univerzity.[14]

Často se má v takové demokracii za to, že vůdčí osobnosti jsou služebníky ostatních, v určitých situacích však musí vykonávat pravomoci spojené s panstvím, což vede k vnitřní nejednoznačnosti a konfliktům. Přímou demokracii Weber také označuje jako „demokracii bez vůdců“, typické je pro ni úsilí omezit na minimum panství člověka nad člověkem.[15]

Weber svou koncepci vůdcovské demokracie dále rozvíjel ve spisech zabývajících se konkrétními otázkami přerodu vilémovského Německa v demokracii kolem roku 1918 a tvořením nových politických institucí. V novinových článcích pro Frankfurter Zeitung (1917), posléze dopracovaných a vydaných v brožuře Parlament a vláda v nově uspořádaném Německu, Weber spatřuje hlavní slabinu císařského Německa v nekontrolované vládě státní byrokracie a chybějících institucionálních mechanismech pro výběr skutečně nadaných a schopných politických vůdců. Moderní profesionální, odborně vyškolené byrokracii patří budoucnost a zřejmě už i přítomnost.[16] Její moc trvale roste a jediní, kdo ji mohou zastavit, jsou politici.[17] Musí to ovšem být politici vůdcovského typu, nikoli byrokrati postavení do politické role. Weber se domníval, že stranám v parlamentu a jejich vůdcům je třeba dát mnohem větší odpovědnost za chod státu (včetně vyslovování důvěry kancléři), aby politika začala přitahovat „vůdcovské povahy“, jež dosud spíše končily ve velkopodnikání než v politickém životě.[18]

Nešlo však jen o to, aby parlament prostřednictvím vůdčích politických osobností získal kontrolu nad státní byrokracií. Weber sledoval příchod masové demokracie se smíšenými pocity, ale o její nevyhnutelnosti nepochyboval. Hovořil v této souvislosti o „aktivní demokratizaci“, kdy masy už nejsou pouhým pasivním objektem správy, ale „se stanovisky, která zaujímají, nějak aktivně vstupují do hry.“[19] Tím novým a podstatným v masové demokracii je to, že politické vůdce už nevybírá úzká skupinka příslušníků honorace, nýbrž vůdci se stávají vůdci vlastním přičiněním, totiž tak, že za použití demagogických prostředků všeho druhu pro sebe získávají důvěru mas. Masová demokracie tedy pro Webera nevyhnutelně znamená „césaristický obrat ve výběru vůdců“, plebiscit nebo aklamace se stávají obvyklými prostředky pro získání politické moci.[20]

Nemůže tomu být jinak, protože velká rozhodnutí, bez kterých se politika neobejde, vždy dělají jednotlivci. Pokud demokracie má být úspěšná, musí se smířit s césaristickým výběrem vůdců a podobně politické strany, chtějí-li vládnout, se musí podřídit politickým vůdcům majícím za sebou důvěru mas.[21] Bylo by však omylem Weberovi podsouvat, že obhajoval autoritářský plebiscitarismus vyřazující ze hry parlament. Parlament podle Webera přirozeně vidí v plebiscitním vůdcovství pro sebe riziko a snaží se zabránit jeho nástupu. Pokud, jako v Anglii, je premiér césaristickým důvěrníkem mas, moc parlamentu je oslabená, ale stále má nezastupitelnou roli například při kontrole vládnutí nebo při zajištění ochrany občanských práv. Zejména však je parlament nástrojem pro mírumilovné odstranění césaristického diktátora, který důvěru mas ztratil.[22]

Někteří kritici vidí jednu ze slabin Weberova pojetí demokracie v tom, že nevysvětluje, jak se k sobě má výběr politických vůdců plebiscitní volbou a výběr vůdců v parlamentu.[23] Zdá se, že přinejmenším ve spisu Parlament a vláda v nově uspořádaném Německu Weber vyhradil plebiscitnímu principu důležité místo v moderní masové politice ne proto, že by jej podporoval, ale protože jej považoval za nevyhnutelný. Nejvhodnějším mechanismem pro výběr politických vůdců pro něj byl parlament složený ze zástupců politických stran, ovšem za předpokladu, že je politicky silný a strany v něm zastoupené mají reálnou politickou odpovědnost. Strany, a to včetně stran organizačně nejvíce rozvinutých, potřebují plebiscitní vůdce k tomu, aby vůbec mohly být politicky, tj. volebně úspěšné, a takovým vůdcům se tedy podřídí, protože je to v jejich vlastním zájmu. Weber se však tehdy (1917) ještě domníval, že stranická a parlamentní organizace, včetně například práce v parlamentních výborech, je schopná césaristické „důvěrníky mas“ zkrotit a přimět je k tomu, aby respektovali právní rámec politického života. Dokonce se podle něj při výběru vůdců prostřednictvím stran a parlamentu neuplatňují jen čistě emocionální a demagogická kritéria, ale také kritéria racionální.[24]

Weberova pozitivní očekávání od silného parlamentu a politických stran se začala vytrácet po prvních praktických zkušenostech s poválečnou demokracií. Svou roli zde mohla sehrát známá epizoda s jeho neúspěšnou kandidaturou za Německou demokratickou stranu na přelomu let 1918/1919, kdy po Weberově téměř aklamační nominaci do čela zemské kandidátní listiny pro parlamentní volby na stranické schůzi ve Frankfurtu následovala další schůze, která jej umístila na nevolitelné místo.[25]V přednášce Politika jako povolání z ledna 1919 je dřívější protiklad státní byrokracie – politický vůdce (problém vilémovského Německa) nahrazen protikladem stranická byrokracie – stranický vůdce (problém masové demokracie) a naděje na lepší politiku jsou tentokrát spojovány s vůdcem, který se těší lidové podpoře, a díky tomu není závislý na parlamentu. Tomu také odpovídá větší důraz na osobní charisma politika, než tomu bylo ve Weberových dřívějších textech.[26] Je však třeba brát v úvahu, že ve středu Weberovy pozornosti v této přednášce se nacházejí politici, pro které je politika povoláním v silném slova smyslu, a autentické povolání je pro Webera svou povahou charismatické.[27] Důraz na osobní charisma je tedy dán již samotným vymezením tématu a neměl by být přeceňován.

Na konci svého mistrovského výkladu o vývoji politických stran Weber v Politice jako povolání ukazuje, že s nástupem masové demokracie se politický provoz stává doménou politiků z povolání stojících mimo parlament, tedy zejména stranické byrokracie. Parlamentu už nepřisuzuje stejně významnou nebo dokonce významnější roli než stranám. Vznikající stranické mašinérie se stávají prakticky všemocnými, neobejdou se však bez lídra oblíbeného u širokých vrstev obyvatelstva: „Vůdcem je jen ten, kterého tato mašinérie poslouchá, a to i přes hlavu parlamentu. Jinými slovy: vytváření takových mašinérií znamená, že nastala doba plebiscitní demokracie.“[28]

Demokracie a parlamentarismus jsou v éře masové politiky dvě odlišné věci, jak po Weberovi tvrdil s mnohem zlověstnějšími implikacemi Carl Schmitt. Weber spíše jen rezignovaně popisoval vývojový trend k plebiscitní demokratické vládě, budoucí vývoj západních demokracií však odhadl příliš pesimisticky. Proces byrokratizace (nárůst stranických a státních mašinérií) a proces masové demokratizace (rovná práva pro všechny) probíhají současně, ale nemusí mířit stejným směrem. Často jsou konfliktní, protože demokratizace se způsobem odpovídajícím vnitřní tendenci obsažené v přímé demokracii (viz výše) mimo jiné snaží minimalizovat přikazovací pravomoci, na kterých stojí byrokracie.[29]

Jestliže přímá demokracie touží odstranit veškeré panství, nemůže být principem státního uspořádání. Pro stát jako svaz panství je vhodná pouze taková demokracie, která je schopná podporovat struktury panství jako kostru státní moci, byť je i současně může omezovat v jejich mocenské rozpínavosti.

Když už nadešel věk demokracie, musí to být plebiscitní vůdcovská demokracie. To platí i specifičtěji ve vztahu k politickému „provozu“. Stranické mašinérie jsou produktem byrokratizace a nezbývá nic jiného než je přijmout jako daný fakt. Když se jich nelze zbavit, je třeba je podřídit potřebám řízení státu. Toho může dosáhnout jedině politik těšící se plebiscitní charismatické legitimitě, kterého stranické mašinérie nechtějí ani nemohou zničit. Problémem ovšem je, že skutečně charismatických vůdců se v moderních demokraciích mnoho neobjevilo, a všude tam, kde chybí, vládnou místo lidí stojících nad mašinérií lidé z mašinérie:

„Ale máme na vybranou pouze mezi demokracií s vůdci a ‚mašinérií‘ a demokracií bez vůdců, tj. panstvím ‚politiků z povolání‘, kteří nejsou povoláni, kteří jsou bez vnitřních charismatických kvalit, jež právě dělají vůdce. A to pak znamená panství určité ‚kliky‘, jak to obyčejně označovala někdejší stranická fronta.“[30]

Weber se neobává toho, že demokratická politika zůstane na úrovni celého státu „demokracií bez vůdců“ ve smyslu přímé demokracie,[31] protože tuto podobu demokracie by ani nebylo možné ve státním měřítku uskutečnit. Spíše se jeho obavy týkají stavu, kdy demokratičtí vůdcové bez vůdcovských vlastností nebudou schopní činit ta správná těžká rozhodnutí.

Do pojmu demokratického vůdce u Webera patří charismatický vůdce strany, který má s pomocí lidové podpory navrch nad stranickou mašinérií, a díky tomu úspěšně působí jako předseda strany, významný poslanec nebo ministr. Avšak na konci roku 1918, konkrétně v další řadě článků ve Frankfurter Zeitung shrnutých pod názvem Budoucí státní forma Německa, tedy ještě před přednáškou Politika jako povolání, Weber začal spojovat demokratické vůdcovství s postavou přímo voleného prezidenta. Tento požadavek se skutečně promítl do výmarské ústavy[32] a s ohledem na neblahý další vývoj Německa se stal asi nejproblematičtější myšlenkou Weberovy politické sociologie, čímž také nemalou měrou přispěl ke špatné pověsti „vůdcovské demokracie“. Slovník, který Weber užíval při zdůvodňování svého návrhu, je podmíněný dobovým intelektuálním klimatem, poněkud expresivní a až příliš mnohoznačný,[33] ale myšlenka lidově voleného prezidenta není antidemokratický exces. Když například v článku Říšský prezident (1919) o prezidentu hovoří jako o diktátorovi (v pověstných uvozovkách), jde ve skutečnosti o voleného politika, který je na voličích („mase“) závislý:

„[…] tolik omílaná ‚diktatura‘ mas vyžaduje právě: ‚diktátora‘, přímo voleného důvěrníka mas, jemuž se masy budou podřizovat tak dlouho, dokud bude mít jejich důvěru.“[34] Pro případ, že by prezident hodlal porušovat ústavu a zákony, má před sebou neustále vidět „šibenici a provaz“. Mezi Weberem uváděnými důvody pro přímou volbu hlavy státu stojí za zmínku tři: poskytne nový nástroj pro výběr vůdců, který zlomí moc zavedených politických stran; prezident bude nositelem jednoty státu; přímá volba činí prezidenta nezávislým na parlamentu a umožňuje tak politickému systému snáze překonávat krize způsobené neexistencí parlamentní většiny.

Weberovy politické ideje je třeba vidět v kontextu problémů, kterým tehdy čelila německá politika, a ty nebyly právě malé. Německo nikdy před rokem 1918 nebylo demokratickou republikou a Weber neměl důvěru ve schopnost žádné hlavní společenské vrstvy, která přicházela v úvahu (junkeři, buržoazie, dělnická třída), stát se oporou nového politického zřízení.[35] V této situaci pro něj byla východiskem vůdcovská demokracie s plebiscitním prezidentem v čele státu. Weberova obhajoba lidově voleného prezidenta má v širší souvislosti jeho analýz moderní masové politiky své opodstatnění. Pokud rozpínání moci byrokratických aparátů státu i stran způsobuje mechanizaci politického života a autentickým politickým osobnostem znemožňuje vyniknout, přímá volba hlavy státu se nabízí jako možný protilék na prvním místě. Návrh dává smysl také z hlediska klasické liberální nauky o dělbě mocí.[36]

Plebiscitní prezident představuje protiváhu nejen k byrokracii ve státě a v politických stranách, ale také k parlamentu, který obvykle bývá v zajetí stran. Přesto se na základě mnoha pozdějších zkušeností v různých zemích dá s Weberem jen stěží souhlasit v tom, že přímá volba politického vůdce je „Magna charta demokracie“.[37] Lidově volená hlava státu se totiž ukázala jako instituce často vyvolávající v politickém systému nestabilitu právě pro svou mimořádnou váhu, danou její charismaticko-plebiscitní legitimitou, a také pro svou závislost na proměnlivém veřejném mínění.[38] Je možné, že kdyby Weber žil déle, myšlenku přímé volby hlavy státu by odmítl, stejně jako na základě praktických zkušeností velmi rychle vystřízlivěl z iluze, že politické neduhy Německa se dají odstranit pouhým posílením postavení parlamentu.

Nejistoty kolem skutečného smyslu vůdcovské demokracie u Maxe Webera je možné převést na otázku: je tato koncepce, pokud se domyslí do důsledků, autoritářská a protidemokratická, nebo je to regulérní demokratická idea, která je však tím, že zdůrazňuje roli vůdcovského elementu, příliš provokativní? Pro Webera byla autoritářská vláda nerespektující občanská a individuální práva nepřijatelná a také neobhajoval politický systém, v němž lid je zcela vyloučen z politického rozhodování. První alternativa neplatí, platí tedy druhá. Je ale třeba dodat, že jediné pojetí demokracie, které skutečně ladí s Weberovým pohledem na politiku, je pojetí odpovídající pozdější Schumpeterově „elitní“ teorii demokracie. Rovnostářství Weber spojoval s přímou demokracií, která se podle něj hodila pro spolky a univerzity nebo maximálně pro švýcarské kantony, nikoli však pro velké masové státy s velmocenským posláním. Za základní nedostatky přímé demokracie považoval diletantismus vedoucích představitelů, jejich slabou autoritu nad ostatními členy a snadnou odvolatelnost, proto o ní také mluvil jako o „demokracii bez vůdců“. O labilnosti rovnostářského uspořádání odpovídajícího tomuto typu demokracie jej přesvědčovala rozšířená tendence k nahrazování demokratické vlády vládou zámožné honorace, rodinných klanů nebo oligarchických klik.[39] Přenesení přímé demokracie do měřítek celého státu bylo podle Webera nemožné už jen z toho důvodu, že by se zde uvedené problémy projevovaly ještě mnohem vážněji. Pro politiku masových rozměrů byla potřebná kombinace reprezentativní demokracie (parlamentarismu) a vůdcovské demokracie. Parlamentarismus Weber podporoval, začínal si ale být vědom jeho rigidity, oligarchické povahy a uzavřenosti plynoucí z byrokratizace politických stran. Jako na protiváhu – nikoli náhradu – stran a parlamentu Weber vsadil na silné politické osobnosti schopné získat si lidový hlas.

Opravdoví vůdcové mají být podle jeho představ na rozdíl od pouhých kreatur stranických mašinérií politicky mimořádně schopní, rozhodní a ochotní za svá rozhodnutí nést plnou politickou odpovědnost. Jedině systém, který je schopen vybírat vůdčí jedince tohoto typu a motivovat je k aktivnímu politickému angažmá, může korigovat přirozený sklon k vládě průměru patrný v demokratických státech a v demokraticky řízených organizacích. Možná nejaktuálnější implikace Weberovy „vůdcovské demokracie“ pro dnešek jsou dvě: pro demokracii jsou nezbytné institucionální mechanismy, kterými se na vedoucí místa mohou dostávat kompetentní, tvůrčí a talentovaní lidé, a zajištění schopného politického vedení je třeba obětovat adekvátní část demokratické rovnosti.

Weberovo pojetí demokracie je elitářské. Iniciativa a aktivita, určování směru politiky a odpovědnost za výsledky je plně v rukou vůdců, kteří nejsou pasivními produkty lidové podpory, ale tuto podporu sami tvoří a svými charismatickými kvalitami a řečnickými výkony lid skutečně vedou. „Neboť vůdce ze sebe nerodí politicky pasivní ‚masa‘, nýbrž politický vůdce shromažďuje následovníky a ‚demagogií‘ si masu získává. Tak tomu je v každém byť sebedemokratičtějším státním uspořádání.“[40] Přes veškerou pragmatičnost a minimalismus takové koncepce jde stále o koncepci demokratickou, protože lid zůstává tím, komu nakonec vůdce musí složit účty a kdo jej za těžká pochybení může poslat „na šibenici“.[41]

Méně mnohoznačným a civilnějším jazykem se Joseph A. Schumpeter jak známo později vyjádřil ve své „jiné teorii demokracie“ v tom smyslu, že demokracie je soutěž mezi elitami a lidu přísluší rozhodnutí, kdo vyhrál.

Vůdcovská demokracie podle jeho bratra Alfreda Webera

Také v případě Maxova bratra Alfreda Webera se idea „vůdcovské“ neboli též „neegalitární demokracie“ nacházela v samém středu jeho myšlení o demokracii. Ve své knize Krize moderní státní myšlenky v Evropě z roku 1925 Alfred Weber obhajuje soudobou demokracii proti bolševismu a fašismu na pozadí široce koncipovaného přehledu hlavních tendencí moderních německých a evropských dějin. Za základní společenská fakta své doby určující pro budoucí vyhlídky demokracie považuje rozvoj kapitalismu, nárůst byrokracie a obecněji technických prostředků všeho druhu a zmasovění společnosti. Liberální politické ideje dřívějších staletí – svoboda, individualismus a lidská práva – nejsou už v epoše masové společenské proorganizovanosti platným principem vnějšího politického uspořádání, ale zůstávají přítomny a nadále vnitřně působí jako určující evropská politická tradice. Otázka tedy pro Alfreda Webera zní: jak lze vyřešit konflikt mezi individualistickým vědomím svobody a sebeurčení, jehož nositelem je v současné době už celá masa obyvatelstva, a nároky technické a organizační mašinérie, které pod vlivem kapitalismu a modernizace moderní svět stále více podléhá?[42]

Jistě ne lpěním na individualistické iluzi, že jsme svobodní, neberoucím ohled na změněný sociální kontext. Racionalizace, mechanizace a oligarchizace společnosti jsou nepřemožitelné – ale podle Webera se v poslední uvedené tendenci dá najít odpověď.

 V masových organizacích ovládajících moderní společnosti řízení vždy vykonává „zvláštní, od mas oddělená vyšší vůdčí vrstva“, vybavená „zvláštní technickou dovedností a zkušeností“. Jediná možnost záchrany pro demokracii spočívá v tom, že se podaří zajistit, aby v této vládnoucí elitě nefigurovaly jen technické, to znamená byrokratické typy, ale také „vskutku vynikající duchovní prvky“, kterým bude dána možnost převzít odpovědnost za vedení celé společnosti.[43]  

V takové „neegalitární vůdcovské demokracii“ masy kontrolují politiky „demokratickou revizí své důvěry“, přitom ale nejvyšší političtí vůdci disponují dalekosáhlými pravomocemi k „samostatnému rozhodování“.[44] Na rozdíl od Maxe Webera jsou zde vůdci odpovědní za svá rozhodnutí méně jako jednotlivci a více jako příslušníci organického duchovního společenství národa. Dále u Alfreda chybí důraz na plebiscitní kvalifikaci vedoucích politiků.[45] Odmítá césarismus a v případě středoevropských národů jej považuje za neslučitelný s jejich svobodomyslností (s ohledem na Německo se však mýlil).

U Maxe Webera je postava politického vůdce vymezena jen formálně. Vůdce je ten, kdo vítězně projde plebiscitní selekcí a kdo je schopen vykonávat specifické vůdcovské funkce: rozhodovat „velké“ otázky, kontrolovat státní byrokracii, být protiváhou k byrokracii stranické, uspokojovat touhu veřejnosti po výjimečné osobnosti, ke které je možné vzhlížet a nechat se jí vést. V tomto ohledu je jeho koncepce modernější a „demokratičtější“ než přístup Alfreda Webera, pro kterého jsou jedinými kandidáty na vedoucí roli v demokracii „duchovní vůdci“ nebo „duchovní aristokracie“.[46] Kdo to je a proč by měli mít přednostní přístup k politickému vedení? Jací jedinci to jsou, Alfred Weber neříká, ale odpověď na druhou otázku podle něj existuje jako životní fakt. „Narážíme na skutečnost […], že jsoucno nám nabízí dané vůdcovské povahy a dané povahy vedených.“[47]

Volby a většinové rozhodování sice představují pro politiku založenou na sebeurčení a rovných právech všech lidí nezbytnost, ale nejsou nic víc než jen „civilizační instrumentální aparát“. Podstata demokracie spočívá v něčem úplně jiném: „[…] v novém druhu vztahu mezi vůdci a vedenými […] a především v novém druhu výběru vůdců a v novém přiblížení se vůdců k masám […]“, přičemž, jak říká na jiném místě, výběr vůdců musí podléhat „duchovněaristokratické kontrole“.[48] Vše se tedy vždy vrací k nedefinova(tel)nému pojmu „ducha“. Podle Eberharda Demma Alfred Weber nikdy nevysvětlil, kdo jsou ony „vynikající duchovní prvky“ určené k vůdcovskému postavení ve státě.[49]

Alfred Weber se netajil tím, že podle něj jsou masy politicky nekompetentní, zatímco vůdci, přinejmenším ti praví vůdci, jsou díky své „duševní převaze“ schopní ovlivňovat smýšlení a hlasování lidových vrstev směrem k obecnému blahu.[50] I u Alfreda Webera patřily k obrazu skutečného politického vůdce mimořádné vlastnosti, ale spíše šlo o intelekt a vzdělání, než o iracionální charisma. Jeho analýza vůdcovské demokracie se od Maxovy koncepce odlišovala zejména tím, že byla méně sociologicky konkrétní a zatížila se nevyřešeným problémem obsahové definice „duchovní elity“. Alfred se od bratra lišil také v praktických politických otázkách, například nepodporoval přímou volbu výmarského prezidenta, ale volal po posílení kancléře a vlády podle britského vzoru.[51]

I když je idea „neegalitární vůdcovské demokracie“ značně elitářská, není v dobovém kontextu protidemokratická. Weberova „vůdcovská demokracie“ v meziválečné české sociologii Budeme-li hledat ohlasy „vůdcovské demokracie“ (především v pojetí Maxe Webera) v meziválečné české sociologii, neměli bychom nechat bez povšimnutí varovnou poznámku Miloslava Petruska, že zájem o Webera a znalost jeho díla byla mezi českými sociology velmi skromná.[52] Skutečně platí, že odkazů na Webera nebo weberovských inspirací lze v dílech autorů, kteří se – tu více a tu méně – zabývali sociologií politiky, jako byli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Josef Ludvík Fischer, Inocenc Arnošt Bláha nebo Antonín Obrdlík, najít jen nepatrně. Intelektuální klima pro přijetí analytického, an-etického a relativistického Webera nebylo v české sociologii, a zejména v sociologii politiky, ve které dominovalo etické a filozoficko-historické pojetí zastávané Masarykem a jeho následovníky, právě nejpříhodnější. Náhled samotného Masaryka na demokracii byl ve svém moralismu a odmítání mocenské politiky k Weberovi téměř naprostým protikladem. V předválečné přednášce Nesnáze demokracie Masaryk napsal: „Demokracie není dnes vlastně lidová vláda, nýbrž lidová správa – administrace je vlastní úlohou demokracie.

Nikoli panování, ale spořádané spolužití je cílem moderní demokracie.“[53] V tomto bodě by Weber mohl být s Masarykem na chvíli ve vzácné shodě, protože jak jsme viděli, Weber pokládal demokracii za anti-autoritativní princip mající za cíl minimalizaci panství. Ale jen na velmi krátkou chvíli. Jakmile šlo o demokratický stát s vlastní mocenskou agendou, pak se Weber stavěl zásadně proti nahrazení panství správou. Ve svém článku Volební právo a demokracie v Německu z prosince 1917 zdůraznil:

„Avšak ve vší všeobecnosti: národ, který se domnívá, že vedení státu se vyčerpává ‚správou‘ a ‚politika‘ je příležitostnou činností pro amatéry nebo vedlejším výkonem úředníků, může rezignovat na politiku ve světě a do budoucnosti se spokojit s rolí malého státu, jako jím jsou švýcarské kantony, nebo Dánsko, nebo Holandsko, nebo Bádensko, nebo Württembersko: – to vše jsou velmi dobře spravované státní útvary.“[54]

Weber rozlišoval mezi politickými možnostmi malých a velkých států, ale Masaryk např. ve své kritice „pangermanismu“ a pruské „monarchické aristokracie“ odmítl uznat zvláštní nárok velkých států na mocenskou politiku. Realistická linie uvažování o státu jakožto mocenském činiteli, k níž patří Weber, zůstala většině českého politického myšlení vzdálená.

V opatrné recepci či spíše ne-recepci Webera prvorepublikovou sociologií zůstává výraznou a přitom téměř jedinou výjimkou již zmiňovaný Jan Mertl. Ve své monografii o politických stranách (1931) Mertl používá některé Weberovy základní pojmy (charisma) a typologie (legitimního panství) a důkladně se věnuje tématu stranického (méně už politického) vůdcovství. Avšak model „vůdcovské demokracie“ ve Weberově smyslu vzájemného vyvažování mezi plebiscitním vůdcem a stranickou či státní byrokracií explicite nerozebírá.[55]

Mertlova pozdější kniha Byrokracie (1937), jejímž předmětem je vyšší úřednictvo, se sice zaměřuje na postavení úředního aparátu ve státě, ale roli politických vůdců ve vztahu k byrokracii věnuje jen okrajovou pozornost.[56] Nejzřetelnějším a explicitním dokladem Mertlova ovlivnění Weberem v otázce politického vůdcovství je článek z Naší doby z roku 1933, v němž Mertl navrhuje zavedení přímé lidové volby prezidenta v Československu. Podobně jako pro Webera ve svrchu uvedeném článku Říšský prezident je i pro Mertla přímo volený prezident protiváhou partikularismu politických stran a zájmových skupin (s jejich byrokratickými aparáty) a rovněž i viditelným symbolem státní jednoty. Koncepci vůdcovské demokracie odpovídají Mertlova tvrzení, že „[…] dnešní demokratický ‚lid‘ nechce sám sobě vládnout, nýbrž chce být ovládán schopnými vůdci své skupiny“ a že pro lidové vrstvy je příznačný „charismatický vztah vedených k vůdci“.[57]

Naproti tomu klíčovou otázkou, zda lidová volba představuje nejúčinnější mechanismus pro výběr skutečných politických vůdců, se Mertl nezabývá. Možná proto ne, že Československo nemělo jinou zkušenost než s prezidentstvím charismatického TGM, a slabou hlavu státu tedy dosud neznalo. Je však zřejmé, že i pro Mertla je jednou z funkcí přímé volby vybrat rozhodný a vůdčí typ státníka, neboť od prezidenta se v časech krize očekává „rychlé autoritativní rozhodování“.[58]

Celkově by se Mertl dal charakterizovat jako autor, který od Webera převzal několik klíčových pojmů a typologií, ale weberiánem byl jen v omezené míře – přijetím metody ideálních typů a postulátu bezhodnotovosti sociálněvědního poznávání, kterých Mertl používal jako zbraní ve svých výpadech proti starší moralizující sociologii a filosofické politické vědě.[59] Mertl podle mého názoru neměl k Weberovi blízko ani ve svých politických postojích. Rostoucí nechuť k liberalismu u něj nepodporovala četba Webera, ale mnohem spíše Carla Schmitta a dalších konzervativních autorů.

Pro asi nejhlubší zpracování podnětů z Weberových politických spisů, včetně myšlenky vůdcovské demokracie, v československé meziválečné sociologii je třeba se podívat těsně za hranice etnicky české sociologické obce. Originální „československý“ příspěvek do dobové (německé, nikoli české) diskuse o vůdcovské demokracii pochází od německého autora Heinze Otto Zieglera.

„Československý“ byl hned v dvojím smyslu: jednak se Ziegler narodil v Praze a byl československý občan, jednak do svých textů vnášel pohledy ovlivněné československou politickou situací.[60] Budiž také mimochodem připomenuto, že Mertl byl s Zieglerem v úzkém osobním kontaktu a přeložil některé jeho články do češtiny.

Ziegler se tématem politického vůdcovství v demokracii zabýval ve své doktorské disertaci, kterou obhájil v roce 1925 v Heidelbergu pod vedením Alfreda Webera a o rok později vydal ve zkrácené podobě v časopisu Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik. V této práci se pokusil odpovědět na otázku, zda poměrný volební systém používaný ve výmarské republice pro volby do Říšského sněmu je pro Německo vhodný, nebo by měl být nahrazen systémem většinovým či přinejmenším takovou verzí poměrného systému, která by obsahovala výrazné majoritní prvky. Je pozoruhodné, že přes všechnu zřetelnou intelektuální závislost na Alfredu i Maxi Weberovi a navzdory svému nízkému věku (v době obhájení disertace mu bylo 22 let), Ziegler poslušně neopakoval odmítavé stanovisko obou Weberů k poměrné volební formuli a naopak argumentoval v její prospěch. Zaměřil se přitom na účinky volebního systému při výběru politických vůdců, což přesně byl bod, v němž bratři Weberové spatřovali silnou stránku většinového systému.[61]

V otázce charismatického vůdcovství Ziegler sdílel rezervovaný postoj Alfreda Webera. Politici a političtí spisovatelé, kteří vyznávali vůdcovský individualismus a doufali v příchod charismatické osobnosti, podle Zieglera stále vězeli v myšlenkových vzorcích vilémovské éry. Charismatický vůdce nebo politický génius se občas v dějinách vyskytne, ale jedná se o nahodilý jev – podmínky objevení se politika takového typu nelze sociologicky specifikovat, a tedy ani ovlivnit. Demokracie jej navíc nepotřebuje. Pro demokratický systém je rozhodující „vrstva habituálních vůdců“[62] vybavená odbornými zkušenostmi a osobními vlastnostmi vhodnými pro vládnutí, jako jsou ochota ke kompromisu nebo rozhodnost. Ziegler tuto profesní skupinu popisuje jako „vycvičené techniky parlamentní vlády“ nebo „věcně vyškolené politiky“. Jejich „habitus tvoří spíše činnost ve vládě než demagogie“, zároveň však nejsou úředníky, protože se jako představitelé politických stran účastní svobodného konkurenčního boje mezi stranami.[63]

V Zieglerově pojetí vůdcovství je možné vidět vliv Masarykových představ o demokratickém vůdci jakožto zkušeném politickém odborníkovi, ovšem bez Masarykova současného důrazu na etický a náboženský základ každé osobní demokratické kvalifikace. Tato odlišná definice politického vůdce – je jím zkušený politický technik, nikoli charismatik jako u Maxe Webera nebo duchovní vůdce jako u Alfreda Webera – je jedním ze dvou hlavních bodů, o které Ziegler opírá svůj argument, že poměrný volební systém je pro Německo lepší než systém většinový. Druhým bodem je chápání moderní politické strany jako jediné instituce, která je schopná masy občanů integrovat do celostátní politiky a s jejich účastí provést výběr politických vůdců. Jen masové politické strany zajišťují sjednocení a centralizaci politického života na celém území státu, to znamená vstup či dnešním jazykem řečeno „inkluzi“ celé společnosti do politiky.[64]

Byrokratické aparáty stran jsou díky tomu, že se staví do cesty přímému tlaku mas na politické rozhodování státních orgánů, podmínkou pro vznik habitualizované vůdcovské vrstvy, jež se potřebuje v klidu věnovat věcnému politickému řízení.[65] Ziegler tedy může v protikladu k Maxi Weberovi tvrdit, že masové politické strany „s mašinérií“ jsou nejvhodnějším nástrojem pro výběr a přípravu demokratických vůdců. Strany si podle něj budou vybírat za své předáky nebo kandidáty ty nejschopnější osobnosti, protože pouze s nimi mohou vyhrávat volby a úspěšně získávat podíl na moci.[66]

Pro masové strany s mašinérií nejsou osobnosti vyzařující vůdcovské charisma potřebné. Ale současně podle Zieglera platí, že strany s nimi nejsou neslučitelné a těm demokratickým vůdcům, kteří charisma mají, mohou být na jejich cestě k moci velmi užitečné. Především však strany s mašinérií „zabraňují tomu, aby panství vůdce sklouzlo k osobnímu césaristickému režimu, neboť svázanost osoby se stranou osobu začleňuje do rovnovážného stranického systému.“[67] Ziegler jako jeden z prvních vystihl riziko plebiscitního nastolení panství charismatického tyrana, které je patrně největší slabinou koncepce vůdcovské demokracie podle Maxe Webera.[68]

Je pravděpodobné, že Ziegler byl první, kdo myšlenku vůdcovské demokracie přinesl do českého prostředí. Ve svých několika česky vydaných článcích z konce dvacátých a počátku třicátých let (tedy ve stejné době, kdy o Weberovi začal psát Mertl, a v jeho překladu) představil domácímu publiku základní ideje politické sociologie a státovědy Maxe Webera, Carla Schmitta a dalších německých autorů. Ziegler však nebyl nekritickým zastáncem vůdcovské demokracie v teoretickém ani v praktickém ohledu. Když jeho kolega z německé právnické fakulty v Praze Fritz Sander koncem roku 1933 navrhl, aby československý prezident byl volen přímým lidovým hlasováním, Ziegler mu vyslovil podporu, ale spojil ji s podmínkou, že zároveň bude posílena národnostní, hospodářská a kulturní samospráva ve státě, aby nehrozilo „nebezpečí pouze presidiálního plebiscitního absolutismu“.[69] I když Ziegler podporoval vládu „vůdců“ v demokracii ve smyslu zvláštního politického postavení sociálních, ekonomických a intelektuálních elit, myšlenka césaristického nejvyššího vůdce ovládajícího svým charismatem masy mu byla cizí.

Závěr

Koncepce plebiscitní vůdcovské demokracie byla výsledkem úsilí Maxe Webera spojit v jednom politickém systému řadu protikladů: antiautoritativní demokracii s autoritou nejvyššího státního představitele, byrokratické mašinérie státu a politických stran s individualismem odpovědného politického vůdce, rutinní zajišťování „života z politiky“ pro politické profesionály s revolučním působením osobního charismatu, odborné vědění uplatňované při tvorbě zákonů a politik s veřejnou demagogií politických kampaní, měšťanské debatování na půdě parlamentu s efektivním rozhodováním státní exekutivy. Toto heroické úsilí se ukázalo jako marné a to, co z něj v praxi naplněno bylo, přímá volba hlavy výmarské republiky, se stalo jedním z řady faktorů stojících u počátku německé katastrofy. Liberální a demokratická orientace vůdcovské demokracie by však měla být mimo pochybnost, stejně jako myšlenková váha Weberova návrhu, která dosud nebyla politickou sociologií a teorií úplně doceněna. V čem je možné tuto váhu vidět, napovídá poznámka Wilhelma Hennise, podle nějž vůdcovská demokracie „je po Rousseauovi a Tocquevilleovi posledním pokusem najít východisko z Weberem diagnostikovaného vyprahnutí politična, které jej zbavilo všeho, co mu dodávalo duševní hodnotu a důstojnost“.[70]

Seznam literatury

Breuer, Stefan. Bürokratie und Charisma. Zur politischen Soziologie Max Webers. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft 1994.

Brunclík, Miloš; Kubát, Michal. Kdo vládne Česku? Poloprezidentský režim, přímá volba a pravidla hry. Brno: Barrister & Principal 2017.

Demm, Eberhard. Ein Liberaler in Kaiserreich und Republik. Der politische Weg Alfred Webers bis 1920. Schriften des Bundesarchivs 38. Boppard am Rhein: Harald Boldt 1990.

Demm, Eberhard. Von der Weimarer Republik zur Bundesrepublik. Der politische Weg Alfred Webers 1920–1958. Schriften des Bundesarchivs 51. Düsseldorf: Droste 1999.

Eliaeson, Sven. „Constitutional Caesarism: Weber‘s politics in their German context.“ In The Cambridge Companion to Weber, ed. Stephen Turner, 131–148. Cambridge: Cambridge University Press 2000.

Havelka, Miloš. Ideje–dějiny–společnost. Studie k historické sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2010.

Hennis, Wilhelm. Max Webers Wissenschaft vom Menschen. Tübingen: Mohr Siebeck 1996.

Loader, Colin. Alfred Weber and the Crisis of Culture, 1890-1933. Houndmills, Basingstoke: Palgrave Macmillan 2012.

Masaryk, Tomáš Garrigue. „Nesnáze demokracie.“ In Politika vědou a uměním 1911–1914. Spisy T. G. Masaryka sv. 28, ed. Jana Malínská, 314–319. Praha: Ústav T. G. Masaryka a Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2011 [1913].

Mertl, Jan. Politické strany: jejich základy a typy v dnešním světě. Praha: Orbis 1931.

Mertl, Jan. „Hlava státu v dnešní demokracii.“ Naše doba 40, č. 7 (1933): 399-405.

Mertl, Jan. Byrokracie. Studie politicko-sociologická. Praha: Orbis 1937.

Mommsen, Wolfgang J. Max Weber und die deutsche Politik 1890–1920. 2. přepracované a rozšířené vydání. Tübingen: Mohr Siebeck 1974.

Petrusek, Miloslav. „K recepci díla Maxe Webera ve střední a východní Evropě.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 43, č. 2 (2007): 446–455.

Schürgers, Norbert J. Politische Philosophie in der Weimarer Republik. Staatsverständnis zwischen Führerdemokratie und bürokratischem Sozialismus. Stuttgart: Metzler 1989.

Skovajsa, Marek. “Crushed by History: Czechoslovak Sociologist Heinz Otto Ziegler.” In Mitteleuropa denken: Intellektuelle, Identitäten und Ideen. Der Kulturraum Mitteleuropa im 20. und 21. Jahrhundert, ed. Walter Pape, Jiří Šubrt, 119–136. Berlin: de Gruyter 2018.

Slagstad, Rune. „Liberal constitutionalism and its critics: Carl Schmitt and Max Weber.“ In Constitutionalism and Democracy, ed. Jon Elster, Rune Slagstad, 103–129. Cambridge: Cambridge University Press 1988.

Weber, Alfred. Die Krise des modernen Staatsgedankens in Europa. Stuttgart: Deutsche Verl.-Anstalt 1925.

Weber, Alfred. Ideen zur Staats- und Kultursoziologie. Karlsruhe: Braun 1927.

Weber, Marianne. Max Weber. Ein Lebensbild. München und Zürich: Piper 1989.

Weber, Max. Gesammelte politische Schriften. 5. vyd. Ed. Johannes Winckelmann. Tübingen: Mohr Siebeck 1988.

Weber, Max. Politika jako povolání. Přel. Jan Mertl. Praha: Orbis 1929.

Weber, Max. Metodologie, sociologie a politika. Vybr., uspoř. a přel. Miloš Havelka. Praha: OIKOYMENH 1998.

Weber, Max. Wirtschaft und Gesellschaft. Grundriss der verstehenden Soziologie. Studienausgabe. 5. upravené vydání. Tübingen: Mohr Siebeck 1972.

Ziegler, Heinz Otto. „Die Bedeutung des geltenden Wahlverfahrens für die politische Struktur Deutschlands.“ Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik 55, č. 2 (1926): 471–518.

Ziegler, Heinz Otto. „Dnešní společnost a staré ústavní formy.“ Sociální problémy 3, č. 3 (1934): 208–220. Sociologický časopis

Úprava textu a titulků redakce VP 

© Sociologický časopis 2/2007

Publikováno se svolením Sociologického časopisu 

Další texty k tématu Weber, Voegelin, Demokracie

Tocqueville, Weber, and Democracy: The Condition of Equality and the Possibility of Charisma in America | Voegelin Principles (voegelin-principles.eu)

Bezhodnotová věda Maxe Webera | Voegelin Principles (voegelin-principles.eu)

Kontexte und Konturen eines Klassikers: The New Science of Politics by Eric Voegelin | Voegelin Principles (voegelin-principles.eu)

Max Weber a Tomáš Garrigue Masaryk | Voegelin Principles (voegelin-principles.eu)