Odkazy politických náboženství a napětí mezi božským a lidským

„Řeč politiky“ může mít a má rysy podobné náboženské řeči s jejím „vzrušením“ a symbolikou. Sakrální božská substance proniká do politické zkušenosti člověka žijícího ve společenství, které ovládá jeho kultura, jazyk a symbolika. Německo-americký filozof Eric Voegelin (1901–1985) byl politický a sociální vědec a myslitel, který se zabýval i teorií vědomí a účastí duše na božském. Zkoumal symboly, čímž se chtěl dobrat pochopení základních fenoménů politiky. V knize Politická náboženství Voegelina především zajímá, jak se náboženství a jeho symboly promítají do politiky. Jde o podnětný úhel pohledu na politickou skutečnost. Voegelin objevuje, že politický člověk v sobě podržuje náboženské či duchovní sedimenty, jež se určitým způsobem zrcadlí i v politické sféře. Sama „řeč politiky“ může mít a má rysy, jež jsou často podobné náboženské řeči s jejím „vzrušením“ a symbolikou. Voegelin odhaluje tento průnik sakrální božské substance do politické zkušenosti člověka žijícího v daném společenství s jeho kulturou, jazykem a symbolikou, jež společenství ovládá.

Člověk jako nedílná součást makrokosmu

Voegelin zkoumá jednak náboženské prvky, které se v jeho době vyskytly v politických kolektivismech, především v komunismu a nacismu, jednak proměnu božské transcendence v nitrosvětskou religiozitu, kdy namísto boha začíná vystupovat nitrosvětská kolektivní existence. Člověk se v rozbujelé kolektivitě chápe hegelovsky jen jako nástroj a součástka většího celku, který se ho zmocňuje. Skutečný jedinec v něm zaniká. Člověk se v této rozbujelé kolektivitě chápe hegelovsky jen jako nástroj a součástka většího celku, který se ho zmocňuje. Skutečný jedinec v něm zaniká, jak to popsal dánský filozof a teolog Søren Kierkegaard (1813–1852). Člověk je zcela pohlcen organizovanou kolektivitou, vytváří se nový sekularizovaný mýtus, který podporuje intenzivní propaganda, jež zdůrazňuje buď jen práci, nebo smrt, jak ji opěvoval nacionální socialismus. Podívejme se nejprve na proces, kdy monarcha či totalitář na sebe bere obraz boha zpodobený nejčastěji v různých kulturách jako Slunce. Do západního světa se tento obraz šířil podle Voegelina z Egypta, kde bůh Aton sestupuje ke králi, který jediný je s to s tímto bohem komunikovat, žít s ním v bezprostředním vztahu. Král se stává jediným synem božím, prostředníkem boha, zprostředkovatelem jeho vůle a moci a díky této komunikaci je schopný vytvářet i rovnováhu na zemi.

Zesvětštění moderních společností

Takto se legitimizovalo panství vládců nad ostatními lidmi – z absolutna jako z pramene se vylévá veškerá moc a „dobrota boží“ jen na monarchu, který ji pak „vyzařuje dál do orgánů moci až k poddaným“, jak to vyjádřil francouzský politický myslitel Jean Bodin (1530–1596), když na konci 16. století zdůvodňoval ideu francouzského království. Stát, leviatan, existující jako dějinná osoba, je pozemským bohem, jednotu tohoto státu suverénně zajišťuje monarcha nebo shromáždění. Na tomto základě Voegelin zvažuje, jak se nitrosvětské, třeba již zcela sekularizované (zesvětštělé) společenství dále organizuje na principu původního (pro Západ) Kristova křesťanského společenství. Vykonávání královského úřadu je sakrální funkcí, pomazání krále odpovídá kněžskému svěcení. Něco z toho se vždy přenáší do sekularizovaných společností vzešlých z Francouzské revoluce, kde se křesťanská láska přelévá v ideu solidarity, v myšlenku základní rovnosti a bratrství. Císař se stává autokratem, pohanským bohočlověkem. Zjevuje se nitrosvětské politické náboženství, jež vzchází ze středověkého symbolismu, kde se již začíná ukazovat apokalyptika „třetích říší“ se svými „vůdci“. Anglický filozof Thomas Hobbes (1588–1679) vydláždil cestu k pojetí státu, kdy se stává suverénním činitelem dějin, ale stále je tu z božího pověření. Stát, leviatan, existující jako dějinná osoba, je pozemským bohem, jednotu tohoto státu suverénně zajišťuje monarcha nebo shromáždění. Voegelin odkrývá, že i zde je panovník božím prostředníkem, zprostředkovatelem boží vůle, i když postupem času nastává uvolnění božské hierarchie.

Nitrosvětská apokalypsa

Voegelinova interpretace pokračuje a je poučená fenomenologickou metodou německého filozofa Edmunda Husserla (1859–1938) – lidské společenství nové doby již zcela podléhá samozvaným apokalyptikům s jejich vizemi dokonalého lidstva. Vítězí materialismus, ateismus, indiferentismus, jak to viděl také Tomáš Garrigue Masaryk, hlásají se zaručeně „vědecké“ pravdy – Marx, Mussolini, Rosenberg se tváří vědecky, ale vždy jde o nějaký nový mýtus. Prosazování „zaručeně pravdivého“ má evidentně náboženský charakter, jen místo nadsvětského boha promlouvá podle Voegelina pouhý nitrosvětský „bůh“. Údajně prospěšný mýtus se pak prosazuje ve společenství, psychologicky ovlivňuje jednotlivce i masu k očekávané budoucí spásy. Hlásá se jediná pravda a o otázkách bytí se nesmí diskutovat – znovu se přibližovat k hlubině bytí doporučoval německý filozof Martin Heidegger (1889–1976), neboť pravdu bytí přinášejí „vůdci“ nebo privilegovaná vrstva ideologů, kteří utvářejí společnost. Prosazování „zaručeně pravdivého“ má evidentně náboženský charakter, jen místo nadsvětského boha promlouvá podle Voegelina pouhý nitrosvětský „bůh“. Také symbolika „se velmi silně blíží symbolice egyptské“, člověk je nakonec bezmocně strháván proudem nastalého barbarství. Třída, rasa nebo národ jsou zbožštěny a naplno se rozjíždí „nitrosvětská religiozita“, kdy totalizovaná společnost je prodchnuta politicko-náboženským zanícením.

Napětí mezi božským a lidským

Voegelin plédoval pro klasickou a křesťanskou filozofii – filozof má mít výraznou zkušenost transcendence. Heidegger zase zdůrazňoval zkušenost s tajemstvím bytí a s nicotou. Je to také něco, co nás přesahuje (transcenduje), čemu je třeba se otevřít, má-li člověk být s to vyjadřovat pravdu a krásu tohoto bytí. Voegelin stejně jako český filozof Jan Patočka zachovával napětí mezi božským a lidským, mezi věčnou transcendencí a lidským sebepřesahem. Voegelin zůstal věřícím filozofem, což Heidegger odmítal, filozof tradičním způsobem nevěří. Navzdory tomu i on spěl k druhu filozofické víry, jejíž jádro tkví v naší odevzdanosti bytí, hovořil o rozjímajícím myšlení jako o „zbožném tázání“. Heidegger byl více ontolog a básník, Voegelin více politický filozof a sociolog, který uměl ze svého pohledu kritizovat ryzí filozofy, jako je Husserl a Heidegger. Navzdory určité odlišnosti myšlení má Voegelin s Heideggerem ledacos společného – především kritiku modernity a poctivost v myšlení. Heidegger, ač se přihlásil k ranému nacionálnímu socialismu, záhy jej začal kritizovat jako biologismus (například v přednáškách o Nietzschem) a odmítl jeho rozvíjející se brutalitu. Voegelin zůstal věrný božskému základu bytí, což ho mohlo varovat před svody Hitlerovy „třetí říše“.

Agitovanost lidí tímto hnutím plným nitrosvětské religiozity Voegelin výstižně ukazuje a jeho myšlenky jsou vynikajícím prostředkem k analýze jakékoli příští totalitární ideologie. Varuje také před úplným zesvětštěním všeho, kdy ve státě vítězí plochý materialismus a démonická bezduchost. Voegelin stejně jako český filozof Jan Patočka (1907–1977) zachovával napětí mezi božským a lidským, mezi věčnou transcendencí a lidským sebepřesahem. Podle Heideggera pak nic věčného neexistuje a božské se může objevit jen s novou otevřeností bytí, kdy vzejdou pro člověka znovu čtyři tvářnosti bytí, takzvané součtveří, kde jedním rozměrem je vedle smrtelného člověka a přírody božská dimenze.

© Jiří Olšovský 

Původně psáno pro OIKOYMENH a Lidové noviny (Česká pozice), zde redakčně upraveno a dále doplněno autorem