Masarykova česká otázka v 21. století

Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) nacházel ve své době možnost obrody v návratu k pramenům našeho národního života. I dnes nejde o nic jiného než o to, vdechnout nový impuls národnímu životu. Jaký impuls? Je to humanitní pokyn daný nám reformací a národním obrozením, podnět, jenž by vedl ke skutečné demokracii a životu pod zorným úhlem věčnosti či bytí samého. Jan Patočka mluvil o Masarykovi s obdivem jako o filosofovi, kterému se podařilo založit stát.[1] Můžeme my dnes pohlížet na stav naší demokracie a společnosti s nadějeplnou radostí? Bude záležet na tom – jak poodhalím ve své studii –, jak hluboce si přivtělíme to, co nám jako národu odevzdal ve svém myšlení filosof Masaryk.

Dějiny jako výzva k činům

Pro Masaryka bylo od počátku především husitství důležitým ohniskem, na němž se lze orientovat při budování našeho národního programu. Naše dějiny jsou pro něho navazováním a rozvíjením Husova programu, který Mistr Jan Hus předznačil svým důrazem na pravdu, svým svědectvím o pravdě, svým hledáním pravdy a jejím držením (jak to později obdobně výstižně vyjadřoval například S. Kierkegaard). Na ideje vyvstalé v dějinách lze navazovat a rozvíjet je v nových podmínkách, nikdy nejde v dějinách o návrat téhož, inspirovat se však lze velkými idejemi a ději minulosti, znovu se je v nových podmínkách pokusit ze své bývalosti realizovat.

Není třeba přitom podléhat pojmu pokroku s jeho jistou novověkou „železnou“ zákonitostí, kterou si subjektivisticky vymyslíme a budeme se ji za každou cenu snažit slepě naplňovat. Nic takového není dobré, vede to jen na scestí a k nesvobodě. Pro Masaryka jsou dějiny výzvou k novým činům, naplňujícím pravé lidství člověka. I dnes zajisté platí, že je třeba reinterpretovat současné náhledy a hodnoty v duchu rozvíjení osobnostních lidských a národních svobod, kdy jsme s to navázat na byvší snahy v duchu nových potřeb dneška, živě se rozvíjející podstaty lidství. Nejpřednějším východiskem bude kriticky realistické vidění vlastní situace s prvořadou otázkou národního zájmu, který stále přetrvává. Čemu má tedy odpovídat náš národní program, odkud se má rozvíjet kulturní, duchovní, mocenská jednota a síla? Odevzdejme se tedy v tuto chvíli s Masarykem hledání cesty pro svou budoucnost, s tím Masarykem, kterého i Jan Patočka tak pozitivně kriticky vyzdvihl jako „muže činu“[2] –  v jeho skutečné snaze o národní obrození, o ryzí národní a demokratickou existenci. Jen tak budeme s to žít svobodný a plodný život, aniž by se muselo poklonkovat jakémukoli z autoritářských systémů, jež se ve zvichřených dobách vehementně hlásí o slovo.

Setrvání v myšlení na české cestě

Masarykova Česká otázka vyšla na sklonku devatenáctého století (1895) s podtitulem Snahy a tužby národního obrození. Řeší se tu otázka národní existence, postavení českého národa, a to v souvislosti s národním obrozením a bratrsky-lidskou zaměřeností k pravdě. Důraz se klade na ideje české tradice, na jejich nezbytnost pro fungující národní existenci. 

Česká otázka, kterou si Masaryk pokládá, chce, jak sám říká, vystihnout „smysl české historie“, tedy to, „čím jakožto zvláštní národ kulturně žijeme, co chceme, [v] co doufáme“.[3] Bez hlubšího filosofického základu nelze dosahovat „národní uvědomělosti“, píše Masaryk. Po nalezení tohoto základu lze konkrétně postupovat proti jakékoliv malosti (národní i lidské), a to především tak, že „doznáme našich nedostatků“; z tohoto uvědomění, ve styku s myšlením našich národních vůdců a myslitelů, lze pak „nedostatky odstraňovat“, myslí Masaryk – a opět vyzdvihuje nutnost hlubšího filosofického zamyšlení a obcování s idejemi, vždyť jedině při setrvání v myšlení může národ setrvat v příznivém pohybu po lepší dějinně-osudové cestě (jež se nám skrytě z bytí „přihazuje“). Masaryk počítá s určitým neuchopitelným a nedisponovatelným skrytým dynamismem bytí, kterému říká – v tradiční metafyzické optice – „plán prozřetelnosti“. Píše: „Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že je úkolem historiků a filosofů, úkolem každého národa ten plán světový postihovat, místo své v něm poznat a určit [zdůraznil J. O.]...“ Podle tohoto náhledu se má vyvíjet i naše celkové poznání a politická práce, a to při vědomí, že nelze nikdy úplně tajemství bytí poznat.[4] Masarykův „prozřetelnostní“ plán můžeme dnes vidět právě jako onen živoucí (takříkajíc herakleitovsky „ohňový“) dynamismus bytí, který vším proniká jako světlinná zákonitost veškerenstva.

Masaryk při neustálém zohledňování tohoto základního dynamismu hledí u člověka a jeho společenství především na rozvoj národní duše a ducha. Národní pobyt je pro Masaryka veledůležitý. Člověk ztrácí sám sebe, svou existenci, není-li zakořeněn v nějaké zemi, není-li příslušníkem nějakého národa. Platí to stále. Dá se říci, že svou existenci nacházíme jen na národní půdě, kde základními a určujícími prvky jsou jazyk, kultura a tradice, do nichž je jednotlivec zasazen (nebo jak říká filosof Heidegger – „vržen“[5]). A tak i své myšlenkové místo můžeme vydobít jen z národní půdy, na níž jsme se octli, jedině odtud lze kultivovat svou existenci, nacházet svou autentickou „duši a ducha“ – napíše jednoduše Masaryk.

Jak dále Tomáš Masaryk v České otázce postupuje? Sleduje především vznik a vývoj národního obrození v jeho návaznosti na myšlení a konání Mistra Jana Husa, na existenci Jednoty bratrské a na reformaci vůbec. Vidí i vliv osvícenství a německé filosofie na naše myslitele a buditele. Plodně i on čerpá ze všech zdrojů, jen aby je mohl přetavené v našem duchovním prostoru rozdat, aby v něm mohly plodně působit. Zásadní je přitom pro Masaryka představa obrody a obrození. V obrození jde o oživení původního autentického ducha, kdy se obnovuje a nachází ryzí existence (tubytí), náš existenciální pobyt pookřívá, kdy se opět zahlédá nový pramen života, obnovený způsob pro vlastní bytí na zemi. Celé živobytí člověka se má možnost oživit, v příznivých podmínkách se z předchozího chaosu rozpukne a zazáří nové světlo života.

Smysl národního vývoje jako věčné obrozování

V příznivých podmínkách se tedy vždy otevírá možnost stále harmonicky rozvíjet i vlastní češství a humanitu vůbec. Ryzím způsobem kultivovaná česká otázka povede k pochopení celku národního vývoje, uvidí se jeho začleněnost do širšího celku evropského a světového. Dál lze čerpat z obrozeneckých idejí, obrozovat samu myšlenku neustálého obrozování, a z této věčné palingeneze lze pak úspěšně řešit i otázku sociální, a dnes třeba konečně i otázku ekologickou. Humanitní ideál, jak ho již chápali podle Masaryka Herder a Kollár,[6] je tedy pro Čechy velmi důležitý.[7] Díky uvědomování a rozvíjení tohoto ideálu můžeme dnes všichni paradoxně nadále žít jako národ a obstát v bouřlivě se měnících evropských a světových dějinách (jež v budoucnosti přinesou, zdá se, ještě mnoho zvratů a možná nebezpečných karambolů). My z nich můžeme vyjít svěží, nacházet své důstojné místo ve světě díky přiměřeně,[8] to jest v-pravdě a realisticky pěstovanému humanitnímu ideálu. V tomto smyslu lze i nyní dál kultivovat své češství, svou obezřetnou lidskost, a být přitom i inspirací pro okolní svět.

Skicujme s Masarykem dále: naše obrození by nebylo vůbec možné bez Herderových myšlenek, jež hojně využívali naši obrozenci. Herder vyzdvihuje Komenského, kterého si nesmírně váží i Masaryk. Přes reformaci a Komenského vidí správně a výstižně v České otázce dějinnou souvislost a návaznost reformace s národním obrozením. První reformace byla přerušena protireformací, přišly však další reformace jako šťastné souhry mnoha okolností a působících dalších faktorů – například osvícenství –, jež nás posouvaly k dalším dějinným vrcholkům. Vliv Mistra Jana Husa, Jednoty bratrské a Komenského byl však zásadní; bratrská humanita byla pro Masaryka – a je nadále jistě i pro nás – rozhodující.

Co Masarykovi vlastně znamená humanita? Humanita je mu především tím, na čem se zakládá pravé lidství: hluboká rozumnost a kultivovaný cit, vysoká vzdělanost a kritický realismus našich vlastních náhledů. Tyto a další podobné schopnosti a hodnoty vyrůstají ovšem – a to si zde opět důrazně připomeňme – z náležité péče o duši.[9] Také Masaryk vidí meditativní ježíšovský sestup do „komůrky duše své“, odkud jedině může zazářit – při konfrontaci se sebou samým, jež je setkáním s božským bytím – pravé lidství člověka. Z poznání sebe sama – ve smyslu řeckého gnóthi seauton – vzchází posléze veškerá rozumnost, výtečnost a ušlechtilost člověka. Masaryk tuto nezbytnou cestu k sobě znal, odtud byl s to budovat i svou vlastní silnou osobnost. Cesta k sobě pak vede i k lásce k druhým lidem, kterým se pomáhá dosahovat podobných završení – v příznivě se rozvíjejícím celku daného společenství. Odtud pak může vyrůstat i česká identita, po jejímž znovuzrození se často volá. Znamená to tudíž také začíst se do děl „našich otců“, píše Masaryk, aplikovat na sebe sama jasnozřivé myšlenky původních myslitelů. Onen výše zmíněný introspektivní reflexivní pohyb je ovšem nezbytný, jeho projitím lze tvarovat sebe sama, svou identitu a posléze též identitu národní a evropskou, která tak odolá vší globalizaci s jejími negativními dopady, zdolá také mechanický multikulturalismus, odolá jistě i uhrančivým tlakům nepřátel svobody, kteří se čas od času vyzývavě hlásí o slovo.

Právě jako národ a stát můžeme být sami sebou a tak vskutku být, a jen tak se odnaučí náš dějinný pobyt klanět se tu jedné, tu druhé straně, naučíme se žít v rovnováze a harmonii s celkem světa a přírody. Učit se být sami sebou je nesmírně těžké, ale existovat na cestě k takto vytčenému cíli se vyplatí. Musíme „jen“ milovat pravdu, „musíme nalézat svou duši“, nabádá Masaryk. Tak bude opět nastartován pohyb vpřed v rámci nám osudově „přihozených“ západních struktur, kdy jsme zároveň přiměřeně a vyváženě s to obracet svůj kritický pohled na Východ. Půjdeme-li po této cestě, pokvete národní celek i naše věda, průmysl, vzdělání a umění. Staneme se tvůrčí jednotkou středu Evropy, jež své okolí obohacuje. Ze středu této jednoty bude vzkvétat skvěle rozvinutý duch, jenž bude s to láskyplně oplodňovat druhé.

„Duši vpravdě českou“, říká Masaryk, může za příznivých svobodných podmínek ladit a vyjadřovat nejen filosofie a věda, ale i pravdivé a hluboké umění, které, i když se poučí tvůrčím způsobem u cizích vlivů, zůstane vždy samo sebou. K novému životu se probudí skutečný realismus, který dokáže „prohloubit a ztělesnit národní tužby“.[10] Znamená to tedy říci si s Palackým, kterého Masaryk cituje: „nikdy nepřestávat být věrni sobě, pravdě i spravedlnosti“.[11] To jsou hodnoty snad pro nás nejdůležitější: snažit se pobývat v pravdě, neopouštět svou jedinečnost a při svém konání a praxi zachovávat realistickou spravedlnost.

Věcnost realismu, věrnost pravdě bytí a života

Přibližme si nyní ještě více, co znamená pro Masaryka realismus, který se zračí v České otázce. Znamená to pro něho především být věcný. „Věci, ne historie“, napíše stručně Masaryk.[12] Jde o odevzdanost pravdě věci, jejímu jádru a bytí. Tento Masarykův realismus je schopen takřka fenomenologicky vyzřít ze života a z věcí jejich pravdu.[13] S láskou k pravdě věcí povstává opravdu realistická, masarykovsky kritická filosofie, jež se neodvrací od přítomného života. „Nezřízený“, tj. upřílišněný historismus je odvratem od přítomného i budoucího života. V minulosti se lze inspirovat bytostně-událostními dějinnými pravdami, které přineslo právě například husitství a naše národní obrození. V tomto smyslu je třeba revolucionovat i současné myšlení vskutku „myslících hlav“, naznačí Masaryk. Taková „kritická revoluce“ pak může vést k „revizi celého národního programu a konání, programu tedy obrodního“.[14] Masarykův realismus tu vystupuje konkrétně zejména proti falešné mytizaci skutečnosti, kdy si něco jen namlouváme. Vystupuje zde proti romantické „rekopoctě“ a tyátrovým „cetkám pohádkových velikánů“. V tom se zračí jeho filosoficky pokorná úcta k pravdě a „vědecké přesnosti“, rozhodně mu nejde o uctívání pouhých náhražek skutečné velikosti. Tato filosofická a vědecká pravda má být zároveň přístupná všem lidem – pro ně je třeba demokraticky „myslet, pracovat“.[15] Myslitel pracuje pro svůj lid, pro svůj národ, a tak pomáhá řešit nejen duchovní, ale i sociální otázku, jež je pro Masaryka vedle otázky náboženské také otázkou českou, otázkou světovou. Práce na sociální otázce je dokonce, jak říká, „úkolem nejnárodnějším“.

Odtud se může odvíjet i konkrétní postup politiky, jež má samozřejmě vždy odpovídat základní humanitní a národní ideji. Politika musí být rozumná a poctivá, nepřepjatá na tu či onu stranu, nepodléhající tomu či onomu, nikomu nepoklonkující. Taková politika je právě realistická a kriticky střízlivá, schopná odporovat jakémukoli zjevnému zlu, založená na typicky mysarykovsky „drobné“, to jest tvrdé každodenní poctivé práci. Taková realistická politika se podřizuje v Masarykově vizi ryze pravdivému, konkrétistickému poznávání věcí, respektive celku žité přítomnosti. Odtud pak pramení i Masarykovo politické chápání realismu mezi konzervatismem a radikalismem. „Naše postavení,“ praví Masaryk podle Havlíčka, „je uprostřed mezi stranou radikální a stranou konzervativní... Od radikálů se dělíme ne tak v teorii, ale v praxi: radikálové dělají skoky, my jdeme krok za krokem“.[16] „Skokem“ zde patrně myslí Masaryk planý a plochý revolucionismus, který nemá nic promyšleno a ve svém lichém revolucionářství se dopouští jen chyb, jež vedou často k tragickému (např. totalitárnímu) vývoji ve společnosti. Proto je zdůrazněn pohyb „krok za krokem“. Masarykovi byl jakýkoli revoluční utopismus a titanismus cizí. Prázdný radikalismus odmítal, nějaká revoluce ovšem možná je, musí být ale podle základní masarykovské představy dobře připravená – nejdřív dobře a hluboce myslet, a pak teprve jednat. Skutečným skokem je tudíž naučit se opravdu myslet, stávat se ryzími prostředníky pravdy.

Tomuto pohybu k pravdě je bližší než nějaká radikalistická vnější změna ona vnitřní proměna vycházející z bytostného sebepoznání. Jakákoli vnější obroda začíná u niterného duchovního obrozování: je zapotřebí, opět zdůrazněme, začít u sebe, usilovat o vnitřní sebeproměnu, jež vyústí do celkového duchovního obratu, kdy se rodí pravá osobnost a s ní i plný národní pobyt. Hledání sebe sama je doprovázeno skutečným sebenalezením, sebezdokonalením a znovuprožitím svého vlastního pravého národního bytí v rámci daného společenství, a to v naladění na bytí samo (jež se stále skrývá). Jedině plně završené myslící lidské tubytí může jít k věci samé, jak to také znovu intenzivně otevřeli Husserl s Heideggerem, Patočkou a Finkem. Odtud, při zachování principů humanity a svobodného myšlení identity, lze pak dosahovat i v celku společnosti plné realizace národního bytí, růstu vzdělanosti a mravnosti – při zlepšování sociálních a environmentálních podmínek všech lidí. Bez této revoluce je i politika a sociální změna pouhou povrchností. Je třeba se proto rozloučit (v takřka fenomenologické epoché) se zastaralými nánosy a vzory a nalézat „nové žití“, nové myšlení. Jen tak „nalezneme i českou duši svou“, naznačí opět Masaryk.[17]

Přízeň bytí

Nepouštějme tedy ze zřetele, že naše pády a prohry přicházejí s nevěrností zásadám národní kultury a humanity. V situaci, kdy je člověk člověku vlkem a nastupují diletanti, padá i naše mravní a duchovní svoboda, přízeň bytí se od nás odvrací, ztrácíme svůj domov a společnost se rozpadá. Odvrat od našich dějinných, národních a demokratických ideálů vede ke zkáze, ke tmě a násilí. Odvrátíme-li se od světla (či prozřetelnosti) bytí, je to podle Masaryka cesta rovnou, jak říká obrazně, „do svého hrobu, z něhož už nebude žádného zmrtvýchvstání“.[18] Půjde tedy znovu o to rozpracovávat humanitní a reformační ideály, naplňovat tak skutečné „ideály člověckosti“ a vstávat tak k novému životu. S tím se pojí u Masaryka, nikdy nezapomínejme, jím zdůrazňovaná otázka sociální a kulturní (vzdělanostní, duchovní), jež jsou, jak již víme, základem české otázky, a přičleňuje se dnes samozřejmě otázka náležité ochrany a obrany naší krajiny. Tyto otázky a s nimi spjatá otázka zahraniční politiky se dají řešit jedině ve spravedlivém a zdravém prostředí, jež je prosycené respektem k pravdě, právu a dobru, kdy se zohledňuje celá realita, jež před námi naléhavě vyvstává. Probudíme-li tedy v sobě smysl pro spravedlnost a ryzí pravdu, „vše ostatní nám bude přidáno“, parafrázuje Masaryk Ježíšův výrok.[19]

Vyšší jednota středu a konkrétní pojetí politiky

Pohlédněme ještě konkrétněji na Masarykovo pojetí politiky. Ve svém pojetí politického jednání se Masaryk nepřiklání ani k materialismu socialistů, ani k liberálům a klerikálům. Masaryk hájí svou víru v duchovní a mravní, ryze filosofické pojetí života. Píše „my protimaterialisté“, a míní tím tolerantní duchovní a myslící lidi s jejich výhledem ke svobodě, pravdě a pravé duchovnosti. „Svobodný duch“ je Masarykovi muž či žena pevných zásad, svobodného nepřemrštěného kriticismu a ryzího myšlení. V tom lze být velký a důsledný, nepodléhající ani v politice jakémukoli lokajství a bezcharakternosti. Spíš se blížit „silnému lvovi“ a „opatrnému hadovi“, ne „vychytralé lišce“, jak se Masaryk metaforicky vyjadřuje, a jako Havlíček být „jasný, určitý a netoliko srdcem, ale i hlavou poctivý“.[20] Skutečně svobodný a poctivý duch otevírá vždy nové veřejné prostory svobody, tvorby a humanity, a není to rozhodně člověk prostřední, spěje k masarykovské výjimečnosti.[21] Takový svobodný duch odmítá krajnosti, hledá vždy vyšší jednotu dobývaného ryzího středu, kde jedině lze nalézt souladnou duchovní jednoduchost a „pravou účinnou lásku“, a to v paradoxní dialektice usmiřování krajností.[22]

A tady vysvítá také Masarykův návod na celkový národní program, který přechází i do konkrétního programu politického. I ten se zakládá na péči o duši, a jde tedy vždy především o „politiku vnitřní“. Odtud jedině může vzejít celkový mravní a osvětový pokrok ve společnosti. Krizovou situaci a častou „rozháranost a nejednotnost“ doporučuje Masaryk překonávat formulací „všenárodního programu“, jehož základem je opět bratrská humanita, která tak jasně pronikla do konání a myšlení „Dobrovského, Kollára, Jungmanna, Havlíčka, Palackého“.[23] Náš národní program a dějinný úděl je tedy dobře předznačen těmito jmény – můžeme říci i dnes. A bude pak zapotřebí zrevidovat a kriticky rozvést tyto starší názory a realisticky v tomto duchu kultivovat naše sociální, politické a kulturně-environmentální bytí.[24]

I když na nás „cizí svět a jeho kultura doráží“, jak uvažuje dále Masaryk, a může nás tedy ohrožovat, je možno se tomu účinně postavit. Pokud budeme s to si autenticky přivlastnit „českého ducha“, nemusíme se ničeho s Masarykem bát. K tomu je ovšem zapotřebí „mužů opravdových a myslících“, kteří mají odvahu správně posoudit danou situaci a náležitě jednat. Tito opravdoví žijí často v tichosti zářícího skrytu jako „neviditelná strana lidí opravdových a myslících“, – jsou ovšem s to být skutečnými (husovskými, kierkegaardovskými či masarykovskými) svědky pravdy.[25]

V době krizového vření střídajících se modernismů a postmodernismů je možno se dál držet základních masarykovských idejí, a tak se učit být sami sebou, nacházet svůj původní životní pramen a světlo. Masarykův hlavní pokyn je držet se reformace a jakoby neustálého národního obrozování. Tímto způsobem lze spět ke vskutku živoucí demokracii a životu žitému pod zorným úhlem bytí samého a jeho pravdy. I dnes můžeme o T. G. Masarykovi mluvit s obdivem jako o státníkovi, jemuž se jako skutečnému filosofovi podařilo založit stát. Jakožto vskutku myslící a jednající lze jít v jeho stopách a tvůrčím způsobem rozvíjet jeho odkaz, v nových obtížných podmínkách se učit poctivě pobývat v pravdě, vidět své skutečné zájmy, jedinečným způsobem v harmonii s druhými i s bytím samým kultivovat své češství, svou ontologickou lidskost, svou domovinu.

© Jiří Olšovský, 2018