Hobbesův Leviathan v kontextu politických náboženství

Proces, v němž se ekklésia Západu rozpadá v dílčí státní společenství, trvá po celý středověk a v éře absolutismu dospívá organizačním uzavřením států vůči sobě navzájem k jistému zřetelnému mezníku. Ne všechny oblasti Evropy dosahují tohoto bodu současně: západní národní státy byly nositeli tohoto vývoje a zůstaly dodnes jeho velkými prototypy. V nich byla také poprvé promyšlena theologie nové ekklésia jako partikulárního společenství vedle jiných - společenství světsky politického a sakrálního v tak organickém propojení, státu a církve v tak těsné jednotě, že protiklady časného a duchovního ztrácejí smysl.

Hlavním theologem partikulární a Bohu přímo podřízené ekklésia byl Hobbes. Často je chápán jako teoretik absolutní monarchie; jím byl také, avšak byl více, neboť vytvořil symbol Leviathana - státu, který je bezprostředně podřízen Bohu a z Božího pověření je vůči svým poddaným všemocný.[1] Konstrukce tohoto symbolu probíhá ve dvou stupních: Hobbes nejprve provádí přirozenou konstrukci osoby státu, která má být platná pro všechny časy, a pak konstrukci, v níž je přirozenou jednotou konkrétní křesťanská ekklésia v historickém okamžiku 17. století. Aby vybudoval novou přirozenou jednotu politického národa, používá Hobbes na základě starozákonní tradice teorii smlouvy. Lidé se podle něj v přirozeném stavu navzájem zavázali smlouvou, že nad sebou většinou hlasů ustanoví suveréna a přenesou na něj všechnu moc. Kvůli této konstrukci byl Hobbes nazván teoretikem smlouvy; to není chybné, ale postihuje to jen nástroj jeho teorie, podmíněný tradicí a dobou, ne podstatu teorie samé. To podstatné je třeba vyčíst z toho, jak formuluje výsledky této smlouvy: dosud beztvaré množství lidí si nevolí panovníka, ale spojuje se do jednoty osoby; jednotou státu[2]  se množství stává tím, že si ustavuje nositele této osoby; stát, nikoli zvolený suverén, je tou osobou, která od nynějška vystupuje jako aktér dějin. Řekli jsme již, že nejdůležitějším předpokladem pro vznik náboženství nitrosvětského společenství je fakt, že se společenství chápe jako v sobě centrovaná jednota. Hobbesův symbol Leviathana činí v tomto směru rozhodující krok; nedosahuje sice kulovité, kosmu analogické uzavřenosti Aristotelova symbolu polis, avšak otevřené členění křesťanské ekklésia je z největší části zrušeno.

Hierarchie sice stále ještě sahá až k Bohu a stát vzniká z Božího pověření, ale od Boha směrem dolů už hierarchie nesahá k osobám, jimiž jsou hodnosti ekklésia obsazeny, nýbrž ke společenství jakožto kolektivní osobě; k suverénovi nesahá jako k panovníkovi nad poddanými, nýbrž jako k nositeli osoby státu. Kdybychom hledali historické paralely, museli bychom Hobbesovi přiznat pro partikulární nitrosvětskou ekklésia podobné místo, jaké zaujímá Pavel při vytváření symbolů křesťanského společenství. Nové společenství získává skrze suveréna jednotu stejným symbolicko-mystickým způsobem, jakým ji pavlovská ekklésia získává skrze Krista jakožto pneuma a kefalé. Světským substrátem státu jsou jednotlivé národy, avšak jejich jednota je corpus mysticum jako v křesťanství. V rámci evropského vývoje v užším smyslu nabízejí jedinou paralelu k tomuto procesu příběhy Germánů v době stěhování národů. Tam vidíme, tak jako u Hobbese, že osoba kmene je stvořena ustanovením krále a ztrácí se jeho smrtí. Spojení mezi rex a gens je tak těsné, že ustanovení nebo ztráta krále znamenají pro národní organismus nabytí nebo ztrátu dějinně bezprostřední existence. V tomtéž smyslu Hobbesova smlouva o panovníkovi vytváří stát jako dějinnou osobu, jako pozemského Boha (Mortal God), jemuž lidé hned po věčném Bohu (Immortal God) vděčí za mír a bezpečnost.

Stát je uzavřený nejen jako kosmos politické moci, ale i duchovně, neboť suverén, ať je to monarcha nebo shromáždění, má právo posuzovat, které názory a nauky jsou s to zachovávat a posilovat jednotu státu; má rozhodovat, kteří lidé a v jaké míře smějí mluvit ve shromážděních, a má vykonávat předběžnou cenzuru tištěných děl. Zdůvodnění by mohlo pocházet od nějakého novodobého ministra propagandy: jednání lidí jsou určována jejich názory, a kdo správně usměrňuje názory, usměrňuje jednání k míru a svornosti. Nauky sice musí být také pravdivé, avšak zde nemůže vzniknout konflikt, neboť nauky narušující mír společenství nejsou pravdivé.

Až potud je Leviathan pohanský sakrální symbol; aby se z něj stal symbol křesťanský, je třeba jej konfrontovat s dosavadním symbolem křesťanské ekklésia a odlišit od něj. Tomášova vrcholně scholastická konstrukce, v níž byl časný řád hodností podřízen duchovnímu a organizačně od něj odlišen, se teď rozpadá; světský řád se naplňuje národními obsahy, a tak vzniká jednota s vlastní osobností. Hobbesova polemika proto směřuje proti tomu fragmentu Sacrum impérium, který ještě vznáší nárok na osobní reprezentaci křesťanstva a na duchovní prioritu - proti katolické církvi. Hobbes svou teorii státu používá k důkazu, že církev není stát a nemá charakter osoby, že tedy nová ekklésia nemůže být částí žádné universální říše Boží, nýbrž že je jakožto osoba podřízena bezprostředně Bohu. Pavlovská představa říše, která - doplněna o charisma krále - ovládá 9. století a podle níž jsou papež, císař, král, klérus a laici členy jedné ekklésia, se tu energicky odmítá; vedla by totiž k absurdnímu důsledku, že by nepopiratelným historickým kolektivním osobám jako Francii, Španělsku, Benátkám byl tento charakter upřen a staly by se z nich články ekklésia bez statutu osobnosti bezprostředně podřízené Bohu. Každý stát je sám pro sebe křesťanská ekklésia, pokud jeho suverén státním zákonem prohlásí bibli a křesťanství za závazné; stát je potom zároveň církev, se suverénem jako hlavou podřízenou bezprostředně Bohu, aniž tu zprostředkovává vicarius Christi. Duchovní stát (tedy církev, která ale právě není stát), je protismyslný; rozlišování duchovního a časného bylo do světa zavedeno jen proto, aby mátlo lidi, pobuřovalo poddané proti jejich suverénovi a narušovalo mír státu-církve.

Hobbes svůj symbol podpírá odvoláním na dějiny Staré a Nové smlouvy. Do světa anglické reformace se plnou silou vlévá náboženská síla židovské theokracie a spojuje se s národním vědomím v symbolu sakrální kolektivní osoby. Hobbes pečlivě sleduje stadia židovských dějin od Abrahámovy smlouvy a podřízení Izraele Bohu přes vůdcovství Mojžíše a jeho nástupců až ke krizi odpadnutí, kde Izrael Boha jakožto Pána opouští, aby měl krále jako ostatní národy. Na Abrahámově příkladu rozvíjí obraz duchovní hlavy státu. Jedině k Abrahámovi mluvil Bůh bezprostředně jako k nositeli osobnosti jeho lidu, a proto se má ve státě každý poddaný (jakožto někdo, komu se Bůh bezprostředně nezjevil) ve všech náboženských vnějších úkonech a vyznáních podřídit zákonu suveréna. Jen v cítění a myšlení, které se neprojevuje navenek a které lidský panovník nemůže poznat, je poddaný svobodný a podřízen pouze Bohu.

Suverén křesťanského státu má totéž postavení jako Abrahám ve své rodině; jen k němu mluví Bůh, jen on zná jeho vůli a jen on je oprávněn Boží vůli a slovo interpretovat. Vlivem židovské theokratické koncepce získává symbol Leviathana rysy příbuzné těm, které mělo Achnatonovo říšské náboženství. Panovník se znovu stává Božím prostředníkem; jen jemu se Bůh zjevuje; jen on zprostředkovává Boží vůli lidu - s jedinou výhradou, že v soukromém duševním životě zůstává zachován zbytek lidské osobnosti podřízené přímo Bohu.

Že se objevil Kristus, podle Hobbese na situaci nic nezměnilo; účelem tu bylo obnovení smlouvy s Bohem porušené vzpourou, jíž byla volba Saula za krále. Kristus byl poslán, aby lidi vykoupil z hříchu této vzpoury a přivedl je zpět do Božího království; toto království však je říše milosti, není z tohoto světa; královskou vládu bude Kristus vykonávat teprve po vzkříšení. Ekleziální moc v tomto světě přešla z Krista na apoštoly a z těch přecházela vkládáním rukou na jejich nástupce, dokud křesťanství nepřijali suverénové, kteří se podřídili nikoli apoštolům, nýbrž bezprostředně Bohu jakožto Bohu zjevenému. Křesťanští panovníci jsou nositeli ekleziální moci a prostřednictvím každého z nich se znovu nastoluje Boží panství v tomto světě nad tou ekklésia, která je mu podřízena.

Nová ekklésia se nachází v boji se starou, křesťanskou, a jako Bohem chtěná se musí prosadit proti nárokům, které lze chápat jen jako dílo ďáblovo. Proti symbolu Leviathana proto musí Hobbes postavit symbol říše ďáblovy. Pokud jde o křesťanské lidstvo, rozpadá se na ekklésiai křesťanských politických společenství; pokus uchovat nebo vytvořit universální křesťanskou ekklésia jako instituci s charakterem osoby se chápe jako dílo Satanovo; katolická církev se svým nárokem na duchovní svrchovanost nad všemi křesťany je říše temnoty, která chce narušovat přímočaré pokračování ideje Božího lidu od židovské doby předkrálovské po dobu křesťanského státu. Stát je církev, a kdo vystupuje jako odpůrce této nové ekklésia, Leviathana, je Satan - tak jako v židovských dějinách byla Palestina království Boží a sousední nepřátelské národy byly říše úhlavního nepřítele, ďábla.

Tento protiklad se v Anglii udržel velmi dlouho. Defoe napsal rozsáhlé politické dějiny ďábla; a ještě roku 1851 pokládal kardinál Newman za nutné dokazovat, že chápat katolickou církev jako satanskou je nesmyslné: na základě vět z Blackstoneova komentáře k anglické ústavě rozvrhl obraz anglického státu jako říše ďáblovy, který odpovídal obrazům ďábla z antikatolické literatury; tak ukázal, že tento postup lze uplatnit na cokoli. Skutečnost kardinálovu satiru překonala: Hobbesův symbol ďábla prokázal stejně jako symbol státu schopnost pojmout libovolný dějinný obsah. Partikulární ekklésia se v politicko-náboženských dějinách Evropy dále rozvinula v nitrosvětsky uzavřenou ekklésia, a vznikly i příslušné říše ďáblovy.

Úryvek vychází se svolením nakladatelství OIKOYMENH a Filosofického ústavu AV ČR. Překlad je pořízen z německého originálu Die politischen Religionen vydaného nakladatelstvím Hermann-Fischer v roce 1939.

© OIKOYMENH a Filosofický ústav AV ČR 2015

Translation © Jan Frei, 2015