Karl Raimund Popper

Sir Karl Raimund Popper (28. 7. 1902 Vídeň – 17. 9. 1994 Londýn) byl rakousko-britský filosof, jehož vědecká činnost je zastoupena i na poli logiky, fyziky, biologie, sociologie a politologie. Vystupuje jako tvrdý odpůrce všech totalitních ideologií, kriticky se vypořádává s německou filosofií, především s Hegelem, Marxem, Husserlem či Heideggerem. 

K. R. Popper chápe filosofii jako životní postoj, který platí i v běžném reálném životě, v úvahách o postavení člověka ve společnosti. Ptát se a pochybovat je nám po staletí prostě dáno. Z toho pak vyplývá jeho kritický racionalismus, který spočívá na uznání omezenosti lidského poznání a opuštění snah nahlížet skutečnost z nějaké nadlidské, božské pozice; a na příklonu k racionalismu jako způsobu uvažování, který dovoluje argumentaci a diskusi mezi lidmi nezávisle na jejich přesvědčeních.

Z kritického racionalismu především vyplývá cena svobody, kterou člověk i společnost nutně potřebují (společnost je zde brána jako živý organismus), aby se mohly rozvíjet, hledat a experimentovat. Proto byl Popper tak ostrým kritikem nejen totalitních režimů, ale i filosofických systémů, které umožnily svobodu omezovat či potlačit. Se svobodou ovšem nerozlučně souvisí také lidská odpovědnost, neboť „bez odpovědnosti – zejména intelektuální – se ztrácí i svoboda“.Dalším podstatným důsledkem kritického racionalismu je zdůvodnění a ocenění tolerance a pluralismu jakožto vzájemného uznání různých pokusů o hledání pravdy nebo lepšího uspořádání lidského života. Ze zásad kritického racionalismu je třeba dále připomenout i pojetí „otevřené společnosti“ jako té, která nejlépe využívá možností racionálního hledání pravdy i dobra. Nepředpokládá, že si lidé zvolí dokonalou vládu, ale že každou (špatnou) mohou legitimně odvolat. Popperův systém je kritický, protože odmítá dogmatismus a autoritativní nárok na pravdu, ale také představu o neomylnosti vědy. Je to racionalismus proto, že uznává význam racionality, není skeptický ani relativistický. Nedomnívá se, že by pravdivost každého tvrzení závisela na pozorovateli a okolnostech, ani že by žádná pravda nebyla, jenže je také přesvědčen, že nám není racionálními postupy přímo přístupná. Okolní svět samozřejmě existuje (kritický realismus), ale možnosti lidského chápání a poznávání jsou omezené a člověk tedy chybuje. K pravdě se může jen blížit, a to tak, že nachází a odstraňuje omyly a chyby. Na rozdíl od positivismu, který metafysické otázky i teorie pokládal za prázdné a nesmyslné, vidí v nich Popper důležitý zdroj inspirace, z něhož mohou naokonec čerpat i vědecké teorie. Jako příklad uvádí Parmenidovu představu homogenního Vesmíru, Démokritův atomismus, Platónův program geometrizace, Aristotelovo pojetí věd, renesanční fysiku, Newtonovu myšlenku světa sil a další. Pro interpretaci kvantové teorie navrhl zvláštní pojetí „objektivní pravděpodobnosti“, propensity či sklonu, chápané jako jakási tendence pokusného uspořádání dávat určité výsledky. 

Vědecké hypotézy a teorie tedy nelze podle Poppera nikdy s konečnou platností dokázat čili verifikovat. Aby ale mohly tímto způsobem vést ke zdokonalení poznání, musí obsahovat tvrzení, která se dají empiricky vyvrátit čili falsifikovat. „Empiricko-vědecký systém musí být s to na zkušenosti ztroskotat.“. Teorie a hypotézy, které takovou možnost nenabízejí, nejsou proto sice podle Poppera zbytečné nebo nesmyslné, protože mohou lidi inspirovat, nejsou ovšem vědecké. Různé výpovědi přitom mohou být falsifikovatelné v různé míře. Hypotéza je dokonce tím cennější, čím víc toho tvrdí a čím přísnější podmínky si klade, jinými slovy, čím snazší je její falsifikace. Tak tvrzení, že existují jednorožci, lze falsifikovat jen velmi obtížně a má tedy jen malou hodnotu, kdežto opačné tvrzení, že jednorožci neexistují, má poznávací hodnotu daleko větší, neboť k jeho falsifikaci by stačil jediný exemplář.

Ještě odvážnější a tedy i cennější jsou tvrzení „s velkým kvantifikátorem“, týkající se všech prvků nějaké množiny. Na tvrzení, že existují bílé labutě, není nic zvláštního, ale tvrzení, že všechny labutě jsou bílé, je z poznávacího hlediska velmi cenné – i když se ukázalo jako nepravdivé. Tomu odpovídá i praktická cena takového tvrzení. Tvrzení, že lano unese až pět tun, není prakticky k ničemu; zato záruka firmy, že každé její lano unese nejméně tři tuny, je jednak snadno falsifikovatelné, jednak umožňuje konstrukci výtahů. Na opačném konci stojí „nevyvratitelné hypotézy“, například: „I když se lidé snaží nejednat egoisticky, dělají to z egoistické snahy nevypadat jako egoisté“; jejich výpovědní i praktická hodnota je tudíž nulová.

Zdroj: 

  • Logika vědeckého bádání – Logik der Forschung (1934, německy), The Logic of Scientific Discovery (1959, anglicky)
  • Otevřená společnost a její nepřátelé – Die offene Gesellschaft und ihre Feinde (1945, německy), The Open Society and its Enemies (1946, anglicky)
  • Bída historicismu – Das Elend des Historizismus (1957, německy), The Poverty of Historicism (1961, anglicky)
  • Objektivní poznání – Objective Knowledge: An Evolutionary Approach (1972, anglicky), Objektive Erkenntnis (1973, německy)

 

Více informací: