Eric Voegelin

Německo-americký konservativní politický filosof, jehož hlavním tématem je otázka přirozeného řádu ve společnosti. Jeho dílo je impozantní oponenturou všem redukcionistickým koncepcím lidského údělu (ať už rasistickým, materialistickým, pozitivistickým nebo behavioristickým), které považují povahu člověka za plně vysvětlitelnou metodami přírodních věd (Ian Crowther). Filosofie, píše Voegelin, vzniká z lásky k bytí; je lidským, láskyplným úsilím o pochopení řádu bytí a přizpůsobení se jemu. Základním filosofickým zážitkem je zážitek transcendujícího řádu, zaznamenaný v duši a vyjádřený příslušnými symboly. Tato zkušenost tradičně opravňuje filosofii sdělovat své poznatky o podstatě světa a o místě člověka v něm. Není-li takového počátečního zážitku, jsou filosofova slova pouhou hrou. A není-li tento zážitek zážitkem řádu, pak vlastnosti jazyka a filosofického jazyka zvlášť, které řádu podléhají i řád vytvářejí, nestačí k jeho vyjádření, jak si tak dobře uvědomoval Heidegger. Eric Voegelin rozlišoval tři druhy společenského řádu: kosmologickou pravdu orientálních říší, antropologickou pravdu antického Řecka a soteriologickou pravdu křesťanství. Konkrétní řád určité společnosti je podle jeho slov výrazem převládajícího chápání této pravdy v dané společnosti. Každý řád se zakládá na lidském vztahu k transcendenci, jehož vrcholem byla kombinace antropologického a křesťanského řádu v Římské říši starověku a středověku. Od 16. století podléhá tento řád erozi působením sil, které se nechtějí spokojit s postavením člověka někde mezi živočichem a Bohem (Aristotelés), ale chtějí vlastními silami přivodit spásu a konečný ráj na zemi. Pro tuto tendenci užívá Voegelin pojem gnóze a řadu politických myslitelů od Hegela po současnost nazývá gnostiky. Na uprázdněné místo po náboženství vstupují totalitní ideologie jako náhradní či podle Voegelina „politická náboženství“, která sice pocházejí ze sekularizace, nicméně slibují spásu a spravedlivou společnost pod vedením svých vůdců, představují své utopie a strhují lid svými rituály. Totalitní státy tak mohou vypadat jako překonání sekularizace, jako návraty do dávné minulosti, ve skutečnosti jsou to podvodné pokusy ideologií zaujmout místo na domnělém „konci dějin“ a tak diktovat jejich celkový smysl. [1]

„Smrt ducha je cenou za pokrok. Toto tajemství západní apokalypsy zjevil Nietzsche, když vyhlásil, že Bůh je mrtev a že byl zavražděn. Gnostické vraždy, o nichž mluvil, se stále znovu dopouštějí ti, kdo Boha obětují civilizaci. Čím horlivěji je veškerá lidská energie vrhána do velikého podniku spásy prostřednictvím světové imanentní činnosti, tím více se lidské bytosti, které se tohoto podniku účastní, vzdalují životu ducha. Jenže život ducha je zdrojem řádu v člověku i ve společnosti, a tak je právě úspěch gnostické civilizace příčinou jejího úpadku. Civilizace se tak skutečně může rozvíjet a upadat zároveň, avšak nemůže to jít do nekonečna. Existuje jistá hranice, k níž tento dvojznačný proces pozvolna směřuje, a této hranice je dosaženo ve chvíli, kdy aktivistická sekta reprezentující gnostickou pravdu zorganizuje civilizaci v říši, které pak vládne. Totalitarismus definovaný jako existenciální vláda gnostických aktivistů je konečnou formou pokrokové civilizace...“